Je to již 31 let, co jsem o Palachově týdnu nebyl zrovna v dobré běžecké formě, pročež jsem byl hbitými hochy z policejní akademie lapen, vsazen do autobusu a společně s dalšími výtečníky dopraven na Žižkov do Lupáčovky.
Jako pravidelný demonstrant jsem udělal jednu chybu: upozornil jsem jednoho z bijců, že do žen se nemlátí, naprosto nelituji, že namísto ženy zajali mne, chyba byla, že jsem se jim vytrhl a pokoušel se utéct. Jak jsem již shora uvedl, byl jsem dostižen a v uličce hanby jsem byl podroben obuškové lázni, poté jsem byl za účasti kamer ČT odveden do autobusu. Do zápisků o důvodech zatčení bezmyšlenkovitě napsali: „Masaryk, gestapo,“ tato slova s různými obměnami zapisovali i dalším účastníkům demonstrace. Tato nedůslednost se jim nevyplatila; bijec, který proti mně svědčil, nevěděl, zda jsem křičel: gestapo a Masaryk nebo Palach a hajzlové. Pro tuto nepřesnost došlo k dalšímu přezkoumání případu…
Dnes je to dávno, já i bijci z policejní akademie jsme o dost starší. Zatímco já samým vztekem nad nepodařenou „revolucí“ jen skřípu zuby, dnes již zasloužilí příslušníci se slzou v oku vzpomínají na to, jak to těm demonstrantům nandali. Nabízí se hypotetická otázka, co by dělal Jan Palach, kdyby žil v dnešním normalizovaném kapitalismu?
Jak by reagoval na naši současnou dobu, kdyby mu nyní bylo dvacet let? Nepochybně by byl studentem Filosofické fakulty University Karlovy a zajímal se o politické dění. Určitě by sympatizoval s ekology, možná by se účastnil i bojů o zachování autonomního sociálního centra Klinika. V policejních análech by byl brán jako levicový extrémista. Ani náhodou by nezabloudil mezi mladé konzervativce a podobné obskurní aktivisty. Zcela jistě by se nepokusil upálit. Dnes by byl jeho čin posouzen jako jednání zmanipulovaného psychicky labilního jedince a stěží by se dostal na třetí stranu novin, případně by tato zpráva mezi dalšími katastrofickými informacemi prošuměla internetem.
Pokud by své sebeupálení přežil, dál by aktivně působil ve všenápravě věcí lidských. Stavěl by se proti bezpráví, vždy by byl na straně uražených a ponížených. Pokud by to jeho věk dovoloval, mohl by se stát například ombudsmanem, prý se slušných lidí pro tuto funkci nějak nedostává. Rozhodně by nechtěl, aby z něho udělali muže z mramoru, jako z něj činí současná i minulá vládnoucí elita, se kterou nemá Jan Palach nic společného.
V současném pragmaticky založeném světě, kdy je sledován pouze zisk, se zdají být jeho ideály jako z jiného světa, avšak právě proto jsou stále aktuální.
