Jeníček a Mařenka se nikdy nevzpamatovali z traumatického zážitku v dětství. Submisivní otec, nimrod, je na povel zlé macechy zavezl do lesa, aby je zastřelil, nakonec je tam nechal a ujel.
Děti šly pustým lesem, nikde ani človíčka, ni chaloupky zde žádné nebylo. Již se smrákalo, okolo se proháněly zvědavé srnky. Jeníček se chtěl vrátit, ale starší a zkušenější Mařenka, dobře věděla, že by je doma čekalo peklo. Jakmile by se otec vzdálil, vzteklá a věčně nadržená macecha, by je společně se svým amantem zahnali do sklepa, kde by byly o hladu a žízni do té doby, dokud by se tatínek nevrátil. Běda, kdyby se děti pokusily říci otci, co se doma dělo!
Bude lepší se nevracet, usoudila Mařenka. Jeníček to moc nechápal, začal se bát, tma tmoucí se halila do černého hábitu. Mařenka v naději, že by mohly uvidět i něco jiného než jen mihotavé lucerničky světlušek, vysadila Jeníčka na strom. Nemotorný Jeníček vylezl na první větev, dál se při své nešikovnosti nedostal. Leč přece! Oba ucítili, mírně omamný syntetický pach. Vydaly se tedy tím směrem, odkud vůně přicházela.
A skutečně! Asi po padesáti metrech narazily na chaloupku. „Perníková chaloupka!“ radovaly se. Když přišly blíž, byly zklamané, byla to jen zanedbaná barabizna, a jediné, co se zde dalo loupat, byla omítka. Děti již byly notně unavené, snad kdyby byly čilé, by se chaloupce vyhnuly, avšak únava jim sebrala veškerou sílu. Bez rozmyslu vešly dovnitř.
Jestliže chaloupka zvenku vypadala zanedbaně, uvnitř to bylo ještě horší, všude špína a pavučiny, v kuchyni se proháněla vyžraná krysa, které však oba nájemníci chaloupky nevěnovali žádnou pozornost. Jediné, co zde bylo v pořádku, byly skleněné křivule a nádoby naplněné jakousi podivnou směsí, jež zuřivě vřela pod do žhava rozpálenými kahany .
Oba nájemníci si byli podobní: vyzáblé trosky s propadlýma očima a nezdravou uhrovitou pletí; jejich dredy bylo jistě útočištěm mnoha cizopasníků, kteří v zacuchaných vlasech našli pohodlné dobré bydlo. I když oba vypadali ztrhaně, nemuselo jim být ani třicet. Zprvu se dětem zdálo, že v chaloupce přebývají dva muži, Jeníček tvrdil, že jsou to holky, možná to byla dvojčata, nebo 47. pohlaví, ale to je nepodstatné.
Konečně zhasili kahany. Nevěřícně hleděli na příchozí.
„Copa vy tu?“ pravil jeden z nich vlídně.
Děti jim vylíčily, zradu otce, zlou macechu, která je nenáviděla i svou lesní anabázi. Nájemníci jejich vyprávění naslouchali s pochopením, protože i oni poznali utrpení, které život v rodině přináší.
„Rodina je zlo,“ řeklo jedno z těch stvoření. Rozhodli se, že si vezmou Jeníčka a Mařenku k sobě do opatrování. Poučili je, že ty nádobky a kahany slouží k vaření pervitinu, tedy perníku...
... a tak děti našly svůj druhý domov v perníkové chaloupce.
Pokračování zítra...
