Nudíte se? Pořiďte si pejska!

Taktéž si můžete pořídit miminko, ale nikdo neví, jestli z něj nevyroste zloděj, vrah nebo profesor filosofie. Z malého psíka může vyrůst pouze pes o něco větší. Minule jsem představil naše kočky. Dnes je na řadě náš pes Endy.

Na rozdíl od dětí je pejsek věrný kamarád a nikdy vás nezarmoutí. Nesmíte však zanechat nějakou pochoutku v dosahu jeho mordy. Když ji zblajzne, neklaďte to za vinu pejskovi. Máte si svou skývu hlídat. Nejlepším kamarádem je pes darovaný nebo pejsek z útulku. Vyberte si k sobě pejska akorát. Velká plemena potřebují čas, jinak pes vodí pána a ne naopak: lidé často velké psy nedokážou ovládat, pokud jejich pes někoho pokouše, nemůže za nehodu pes, ale jeho pán. Nudíte-li se, pořiďte si raději pejska menšího, i tak budete mít o zábavu postaráno.

Poté, co nám umřel náš jezevčík Ježek, jsme si říkali si dáme od psů na chvíli pauzu. Mimochodem, Ježek měl ve zvyku, když se nudil a byla náhodou otevřená branka, prohánět Pražáky. Dnes by se hodil, neboť v době karantény, kol našeho domku chodí spousta výletníků, na nichž by si Ježek smlsnul. Čest jeho památce.

Naše rozhodnutí ohledně psů však zhatila teta z Nymburka. Právě jí jsme se zmínili, že pejska nechceme, leda by byl bílý a chundelatý. Příští týden opět telefonát z Nymburka: jeden takový chundelatý pejsek by byl k mání. Paní se prý už o něj není schopná starat, tak by ho ráda někomu dala. Uvažovali jsme asi půl minuty… a už jsme se na pejska začali těšit. Přece jen, kdo je zvyklý mít psa, cosi mu doma chybí.

I vyjeli jsme do Nymburka. Otevřela nám dcera paní majitelky. Pozvala nás dovnitř. A uvnitř byla mela! Dva bišonci: malý a velký dělali takovou rotyku, že celý byt jim byl malý. Doufal jsem, že ten malý, po němž ten větší bezskrupulózně přebíhal, bude ten, kterého nám věnují. Mýlil jsem se. Ten, kterého nám chtěli darovat, byl ten divočejší, téměř nezvladatelný. Přinesli jsme mu malou botičku. Pro toho menšího by byla tak akorát, ale ten větší byl k malinkaté hračce jako věž Ostankino k Petřínské rozhledně. Paní k Endymu přibalila ještě dva pytle plyšových hraček. Jenže on cosi tušil, nechal hračky hračkami, botičku přijal, začal na nás přátelsky dorážet a nakonec usedl ženě na klín. Jeho pohled byl neodolatelný. Ano vybral si nás.

Když jsme ho přivezli domů, byli mu čtyři roky. Nyní ten městský vašnosta, který se bál i šramotu suchého listí v lese, statečně vartuje před domem, hlídá čest naší miciny před kocouřími nápadníky. Když ho to přestane bavit, štěkne a my ho pustíme domů. Není nám však jasné proč Endy štěká, když se naše Micina vrací ze svých toulek domů a stojí za dveřmi. Někdo z nás se jde společně s Endym podívat ke dveřím, co se děje. Nic, za dveřmi je naše kočička! „Tak proč štěkáš?“ Pes na naši otázku ani neštěkne. To je ten lepší případ.

Horší je, když pes zničehonic začne štěkat, poté spustí má žena na psa. Nakonec já tiše namítnu: „Štěká, vždyť je to pes!“ Žena zapomene na psa a začne křičet na mě. Pes, když vidí, že je zle, vybere ze všech hraček právě tu malou botičku, kterou dostal poprvé a tváří se: „Já nic, já jsem přeci ten váš hodný pejsek, Endy.“ Někdy mu ten usmiřovací tah vyjde, někdy ne.

Inu, jak říkám: „Nudíte se? Pořiďte si pejska!“