Mé listopadové výhrady

Většině účastníků je již přes padesát, jiní jsou v důchodu a ti poslední se oslav třiceti let svobody ani nedožili. Je i dost zahořklých, jako jsem já, kteří si myslí, že se to moc nepovedlo.

Před listopadem existovala mimo jiné představa takzvané třetí cesty. Sloučit to dobré z kapitalismu a socialismu. Podnikání, sociální zabezpečení, dělnické akcie. Státu ponechat strategický průmysl, doly, velké firmy, energetiku. Podobné nápady měla i Solidarita v Polsku, tam do liberalizace zasáhl mezinárodní měnový fond. U nás to sfoukli hoši z prognosťáku.

Když se Václav Havel představoval občanům, což je zaznamenáno v dokumentu, říkal: „Nepřišel jsem bourat socialismus, nejsem žádný agent cizích rozvědek, nechci vrátit zemi zpět do časů první republiky.“ Věřil jsem tomu. Ze samožerných rozhovorů v Lidových Novinách s budovateli kapitalismu, Václavem Klausem, Karlem Dybou, Ivanem Kočárníkem, Vladimírem Dlouhým a dalšími výtečníky, vyplývá, že Václav Havel se do ekonomiky nepletl, tudíž pravda a láska musela prohrát s chamtivostí a zlodějnou na celé čáře. Popisovat „úspěšnou“ privatizaci, je zbytečné.

„Odvážní“ chlapíci z prognosťáku došli již před listopadem k závěru: aby hospodářství fungovalo, je třeba změnit politický systém, tj. nahradit totalitu demokracií, zároveň zavést ekonomiku volného trhu, tedy kapitalismus. Další omyl, kapitalismus dobře funguje i v komunistické Číně a možná dokonce lépe než v demokracii. Proč by nemohl fungovat demokratický socialismus?

Oslavujeme 30 let svobody, ale máme ji skutečně? V soukromých firmách a montovnách svoboda není. Můžeme odejít, případně, pokud se nám něco nelíbí, býti vyhozeni. To je možné pochopit, ovšem stát jako firma? To zavání již řečenou Čínou. Stejně jako v dalších postkomunistických zemích zde vládnou oligarchové, ať už v pozadí nebo ve vrcholné politice.

Listopadový patos se již žádnými státními oslavami nahradit nedá, naopak povinné kladení věnců představiteli státu působí jako fraška z dob minulých. Ani antibabišovské demonstrace žádnou naději na změnu nepřinášejí: mladí kocouři se derou k moci. Avizované spřažení s umírněnou pravicí nevěstí nic dobrého. Budou řešit naše existenční nejistoty?

Nikdy jsme se neměli lépe. Dokud budu všude kolem potkávat bezdomovce, lidi v exekucích a ostatní vyloučené, nemám co slavit!

Pozitivum: mohu napsat kritický blog, podepsat se pod něj, aniž bych se bál, že si pro mne přijdou.

Je to mnoho nebo málo?