Lež má dlouhé nohy

V TV zprávách jsem shlédl rozhovor s panem Babišem. Dotěrná reportérka se ho ptala na nedostatky ohledně vakcinace. Pan premiér se ohradil: „To mám každého jako očkovat já?“  

Reportérka stále dotírala, že on si vzal očkování na starost, pan Babiš však svaloval vinu na druhé. Vzpomněl jsem si na školku, když jsem provedl nějakou lotrovinu, také jsem se takto bránil: „Já ne, to oni.“

V pozdějších letech většina z nás postoupila na vyšší level, stali jsme se mlčenlivými soudruhy a zapírači do morku kostí. Vinu na tom mají falešné sliby typu: „Přiznej se jako chlap. Když se přiznáte, bude to polehčující okolnost. Když se nepřiznáte, odnese to celá třída. Přiznejte se, nic se vám nestane.“

Takové a podobné floskule jsme slýchávali. Občas se našel někdo, kdo se rozhodl přiznat jako chlap a pokaždé si to pěkně odskákal. To nás zatvrdilo. Platil zákon omerty, držet jazyk za zuby a nepráskat na sebe ani na druhé. Nevím jak komu, ale mně tato vlastnost vydržela až do 21. století. Ani dnes bych nebyl schopen nahlásit, že někde je otevřená hospoda a lidi chodí bez roušek, abych aktualizoval toto téma do dnešní doby.

Nejhorší pohrdání si vždy zasloužili práskači. Ti, kteří chodili udávat své bližní. Můžeme si všimnout toho, že daleko většího odsouzení se dostává právě těm, kteří byli donuceni spolupracovat s estébáky, než těm, kteří je k tomu donutili. Vždycky se najde dost spravedlivých, kteří potom těmto lidem spílají. Jenže já zde mám na mysli práskače, kteří chodí žalovat již z principu, aniž by jim cokoliv hrozilo. Před těmi se musíme mít na pozoru. Nejlepší obranou není přiznání, ale lež.

Lež má dlouhé nohy, pokud je aspoň částečně pravdivá. Důležité je zamlčet kompromitující důkazy, které by na vás ukazovaly. Nutno lhát, i když všechny důkazy hovoří proti mně. Životní zkušenosti mě naučily nepřiznávat se.

Našel jsem jakési stránky psychologie pro úspěšné, svět a myšlení úspěšných,  kde se píše:

„Lidé jsou paradoxně ochotnější odpustit chyby, kterých jsme se dopustili a přiznali je, než dětinské zapírání.“

„Proto psychologie mluví o slabých lidech. Jsou totiž slabí svým charakterem. Zatím. Každý má šanci se napravit. Ale musel by začít u sebe. U přiznání chyby. Člověka, jenž si nepřizná chybu, není možné změnit.“

Dotyční psychologové buď nežili za komunismu, nebo se nepohybovali v politice, nebo nám drze lžou, jinak by nepublikovali takové nesmysly. Náš pan premiér za komunismu žil a v politice se pohybuje, a tak se v omlouvání svých chyb dostal, až k obviňování druhých, jako to dělají děti v mateřské školce. Ale vinit z této slabosti jen pana premiéra by nebylo fér. Touto regresí trpí všichni politici bez výjimky. Politika zřejmě není umění možného, ale umění říkat polopravdy.

https://firstclass.cz/2020/08/proc-druhy-nikdy-neprizna-vinu/