Podle britského lékaře Theodora Dalrympla, který pracuje v nemocnici v chudinské čtvrti a v nedalekém vězení, západní svět pronásleduje strašidlo: spodina společnosti. A nejen západní.
Theodore Dalrymiple, vlastním jménem Anthony Malcolm Daniels, o svých zkušenostech napsal knihu „Život na dně“. Když jsem na knihu narazil, byl můj první dojem, že pan Dalrymple hodnotí své klienty jako někdo, kdo se cítí být o několik tříd výš, že postrádá vhled do jejich životů a možná i soucit.
Na druhé straně je to typicky anglický výčet faktů o životě na dně. Lidé žijící na periférii mají sebezničující styl života. Jsou prý naprostí egoisté. Nejsou schopni jakékoliv námahy, aby se něco naučili. Opakují stále tytéž chyby: žena se seznámí s mužem, který ji bije, odejde od něho a najde si opět chlápka podobného ražení. Většinou pak nejednou skončí u doktora Dalrympla v nemocnici.
Popisuje i život přistěhovalců, jejich předností je rodinná soudržnost, avšak totéž je i jejich záhuba. Mladá žena pokud chce studovat, nebo když se zamiluje do mladíka jiné náboženské konfese, je hrubě navrácena do lůna rodiny a může svůj „přečin“ odnést i smrtí. Rozhodně tedy není příznivcem multikulturalismu, jak si jej představují progresivisté.
Všímá si samozřejmě i klasických neřestí jako je alkoholismus, nevázaný sex, drogy, gamblerství, sebevraždy, násilí. Tvrdí, že většina jeho klientů se se staví do role obětí bez vůle. Jedna kapitola se dokonce jmenuje „Ten nůž se do něj zabod". To nebyl on, kdo použil nůž, ale sám nůž bez cizí vůle se do něj zabod. Vždycky za neúspěch dotyčného může někdo jiný, společnost, systém, okolnosti.
Zajímavý je i jeho pohled na kulturu: svou teorii o úpadku kultury demonstruje na tetování. Nejprve se tetovali vězni a různí vagabundi. Téhož si lze všimnout i u nás za socialismu. Ti nejdrsnější měli na krku napsáno „jen pro kata“ nebo „zde odřízni“, stejné nápisy měli i jejich kolegové v Británii.
Postupně se kérování profesionalizuje a dostává k vyšším vrstvám společnosti, až je stejně jako čmárání po zdech prohlášeno za umění. Tetovací salóny si nemohou ztěžovat na nedostatek zákazníků, dnes má kérku každý borec a borka i u nás a já si vždycky s jistými sympatiemi vzpomenu na ta správná tvrďácká tetování vězňů.
Ti, kteří se snaží dělat kulturu, jsou natolik limitováni rozpočtem, příjmem z reklam a sledovaností, že aby se zavděčili masovému publiku, vyzdvihnou jakoukoliv hloupost, hlavně musí být buď výstřední, nebo natolik líbivá, jako jsou zvířátka na konci zpráv.
Pokaždé, když se někdo něco namítne o pokleslosti zábavy, vždycky se ozve: „Diváci to chtějí!“ A tak největší úspěch u masového publika nesklízí král Lear ale reality show.
Elity, jako soudci vkusu, jsou myšlenkově vyčerpány. A dobře jim tak! Fuck!!!
https://www.databazeknih.cz/knihy/zivot-na-dne-79389
