Korona a česká pop music

Zatímco koronavirus kosí národy jeden po druhém, já myslím na českou populární hudbu, která se line z rádií, tranďáků, iPhonů a bůhvíčeho ještě a ničí svým nevkusem naše duše daleko víc než zhoubný vir.

Po zrádné neočekávané smrti velkého umělce a člověka Karla Gotta, po jehož skonu sotva šlo pustit jakoukoliv rozhlasovou stanici, abychom neslyšeli tenor velkého Mistra, není jasné, kdo usedne na uprázdněný post Zlatého pěvce. Jsem rád, že jsem prožil značnou část svého života v době Karla Gotta a ne třeba Karla Hašlera, protože v jeho době byla válka a tím pádem nebezpečno. Je pravda, že Karel se narodil v roce 1939, ale my již jsme byli zrozeni v míru. Dá se tedy říci, že po celou éru Karla Gotta nebyla válka! Ani žádná zhoubná epidemie! Toho si važme především.

Pro nás, kteří posloucháme rock, byla sice většina Karlových písniček nudná, ale dala se přežít. Po roce 89 se zdálo, že populární hudbu bude přece jen možné poslouchat. Výborný byl pop rock skupiny Lucie a její odnože Wanastových Wjecí, líbil se i Bohouš Josef a Burma Jones. Dali se poslouchat Mandrage a samozřejmě Buty, Tři sestry a Tataboys. Hrály se písničky Jiřího Korna z jeho alba z roku 1986 - Trénink (Karel nese asi čaj). Zářila Lucie Bílá a mnoho dalších, zkrátka „popina“ se dala snést, aniž by si člověk musel zacpávat uši. Do toho se ozývali staří mistři jako Vladimír Mišík, Michal Prokop, Blue Effect a občas dokonce zazněla písnička Milana Hlavsy! A nesmím zapomenout na písničkáře: od Kryla, Janouška, Plíhala, Nohavicu až po další skvělé bardy.

Normalizační hvězdy byly v té době jaksi upozaděny; a tak, Michala Davida, Víťu Vávru, Markétu Muchovou, Horňáka, Kamélie, Plameny, Dalibora Jandu a podobné vrcholy nevkusu, jsme mohli slyšet, jen když je na jedné soukromé stanici pouštěl Ondřej Štindl v pořadu „Strašidelný zámek.“ Je fakt, že vznikala specializovaná rádia na různé druhy muziky: rock, country, techno, punk, jazz a jiné dle libosti. Jenže já hovořím o středním proudu, který se line z Českého rozhlasu, který se dá naladit prakticky všude. A právě zde čas oponou trhnul!

Do Českého rozhlasu se vrátil normalizační nevkus. Lidé to tak chtějí, prý hrají pro každého. Ale ne každému je možné se zavděčit. Pořady Českého rozhlasu rád poslouchám, jsou klidné i vkusné, bez agresivních rozdováděných moderátorů, kteří vás hned po ránu naštvou svým přiblblým smíchem nad připitomělými fóry. Pravda, na ČRo 2 řádí po ránu Dalibor Gondík; v tomto případě je otázka, proč se musí veřejnoprávní médium přibližovat médiím komerčním, to samé by mělo platit o hudebním vkusu. Proč se musí Český rozhlas podbízet písničkami ze strašidelného zámku? Proč Český rozhlas hrál dobrou muziku pouze v případě, když umřel Václav Havel, nešlo by to i jindy?

Na normalizační hvězdy jsem si již zvykl, beru je jako kulisu a vlastně je ani nevnímám, horší je to s přicházejícími hudebními hvězdičkami, ty se přeslechnout nedají. Jejich písničky jsou tak naprosto blbé, že proti nim byly i Janečkovy Kroky geniálním hudebním projektem. Asi nejstrašnější a nejhranější hudební skupinou je Mirai. Jejich hit „Když nemůžeš tak přidej“ mi natolik leze na nervy, že po každém, byť krátkém poslechu, musím na dvacet minut vypnout rádio i sebe a ponořit se do meditace, abych odehnal negativní energii. Zlá slova jež zní v mé hlavě po zaslechnutí tohoto neuvěřitelného songu jsou nepublikovatelná: „Kdyby to Zátopkovo heslo aspoň nezpíval tím nemužským hláskem,“ je asi to nejslušnější, co si myslím. Pak jsou tu ty podivuhodné písničky kapely, která si říká Jelen. Ten hlas, to chlapácké troubení Jelena, je na hranici snesitelnosti. Stálicí nové české pop music jsou Chinanski. Skupina, která je rok od roku horší. Také Tomáš Klus se mi nezavděčí a jeho kádrování Jarka Nohavici je mi z toho důvodu obzvlášť protivné.

Dny, kdy kraloval rock, jsou už za námi. Jeho hvězdy odcházejí do rockového nebe. Z hudebního průmyslu se již dávno stal byznys, který nepřináší nic jiného, než instantní hudbu, která nikoho neuráží, kromě mne. Hudba zní odevšad, ale již nepřináší žádné poselství, které by se kohokoliv dotýkalo. Když nemůžeš tak přidej, akorát naštve. Mladí mají jiné zájmy, než aby se zajímali o to, co se děje v pop music.

Ať usedne na uprázdněné místo Velkého pěvce kdokoliv, bude to jen nakrátko, už nikdy se nikomu nepovede býti na vrcholu tak dlouhou dobu, jako se to zdařilo Karlu Gottovi. Doba je neklidná. Invenci hvězd populární hudby zasáhl korona virus již dávno před tím, než se objevil v Číně.