Konec éry Karla Gotta

Je to smutné, nerad bych někoho strašil, ale nyní už bude jen hůř. Když něco končí, prý něco nového začíná, v tomto případě to není pravda. I v těžkých dobách jsme se mohli radovat, že s námi Karel naše nelehké osudy sdílel.

Ale nyní? Nemáme nic. Můžeme vzpomínat, poslouchat jeho písničky, podívat se na dokument „Karel“ Olgy Malířové Špátové, ale to je vše. Karlovi je už celý koronavirus putna. Já jsem jeho písničky, až na ty z let šedesátých, rád neměl, ale poslouchal jsem je, nešlo se jim vyhnout. Jde však o něco jiného, jde o jeho dobu.

V té době, v roce 1977, jsem začal chodit na polostřední školu (čtyřletý obor s maturitou) a měl rád punk, hard rock a Mišíka, naproti tomu Karla a ostatní středoproudé srágory jsem bytostně nesnášel, ale poslouchal, v rozhlase nic jiného nehráli.

Ač byl Karel antikomunista, přesto na sebe vzal ten těžký úkol, číst za řečnickým pultem manifest předpodělaných - antichartu. Při jejím shromáždění zazněla z jeho úst mimo jiné i tato slova: „Bude-li dostatek pohody a klidu nenarušovaného osočováním, pomluvami a nenávistí, budeme moci hodně zpívat a méně mluvit.“ Svatá pravda.

Vzpomenu-li si, jak jsme na lyžařském výcviku poslouchali Hlas Ameriky, když se najednou otevřely dveře a v nich stál jeden z mistrů, byli jsme tak vyklepaní, že jen silou vůle jsem tranzistor přeladil na jinou stanici. Průser! Nejlepší učni a poslouchají štvavé vysílače! Z toho důvodu chápu Karlovu oběť. Vzal na sebe tu potupu za řečnickým pultem za všechny. Musel, neboť kam bychom to měli okna, kdyby národem milovaný zpěvák, zasloužilý umělec, se nějakým způsobem vzpíral!

„Vaše práce v SSM je jen formální,“ opakoval stále dokola na jedné schůzi jeden ze starších svazáckých kádrů. Tohoto svazáka jsme pak potkali asi o rok později, když dělal pingla v restauraci Na křižovatce. Povídal: „Ještě pivečko, pánové?“ To už Karel zpíval a nic říkat nemusel.

Přišla léta osmdesátá a slavný článek v Tvorbě „Nová vlna se starým obsahem“, také přišel zákaz hraní Vladimíra Mišíka, posléze Pražského Výběru, ale Karel, protože tu tíhu konformity vzal formálně na sebe, zpíval.

A zpíval, i když Jakeš pomlouval Zagorku. A zpíval na balkoně v Melantrichu hymnu s dalším Karlem, Karlem Krylem. A zpíval, když samozvanci a zaprodanci předali vládu kapitalistům.

A zpíval, protože:

Zpívám rád a je to na mně doufám znát
Zpívám rád že chtěl bych trochu štěstí dát
Častokrát když celý kraj šel s písní spát
Zvonky štěstí já slyším v dálce znít a hrát

„Ich bin doch nur ein Schauspieler.“ ospravedlňuje se Hendrik Höfgen, kterého hraje Klaus Maria Brandauer, před mocí v Szabově filmu Mefisto. Náš Karel se ale ospravedlňovat nemusí, protože v to létáme s ním. Líto je mi všech, kteří jeho dobu, kdy svět byl ještě v pořádku, nezažijí.