V Praze stále častěji potkávám různé pošuky, kteří si povídají sami pro sebe, je pro mne těžké poznat, komu straší ve věži a kdo telefonuje.
Podle vnějších atributů to nelze rozeznat. Někteří mají v uchu naslouchátko a mluví, nebo je to jen atrapa? Takový člověk může mluvit sám pro sebe, aniž by s někým telefonoval. Omluvil bych ho, kdyby rozmlouval s Bohem. Dělám to též a neberu servítky, ale potichu.
Na stanici metra Skalka jsem slyšel jurodivého starce spílat celému světu. Sesílaje na zvlčilé, marnivé a zlé lidstvo apokalypsu, volal: „Válku na vás!“ Raději jsem se klidil z cesty, abych nebyl první obětí tohoto konfliktu. Za ním šel upravený mladík, u něhož jsem přítomnost jakéhokoliv sluchátka nezpozoroval. Šel rychle, bylo vidět, že je to cílevědomý mladý muž. Podivné na něm bylo, že cosi hlasitě rozprávěl, bůh ví komu. Nezaujatý pozorovatel by řekl, že je to blázen. Já se pokusil věci přijít kloub. Dostihl jsem ho a zjistil, že ten člověk telefonuje. Blázen to nebyl, jen tak vypadal.
Každou chvíli v Praze potkám nějakého cvoka. Vystoupil jsem z metra a na ulici potkal rusky mluvící mladou ženu plivající ruské nadávky do všech stran. Její duševní stav jsem nezjistil. Z krásné mladé dívky, která si povídala na nádraží Kačerov sama pro sebe, se v mých očích rázem stala bláznivá Viktorka.
Nejkomičtěji vypadají ti veledůležití pánové ve značkových oblecích s kulantně přistřiženými vousy; jdouc městem sdělují své plány mírnix týrnix celému světu a jeho okolí a vůbec jim přitom nedochází, že vypadají jako pitomci. Ve svém egoismu sotva tuší, že z nich má zbytek univerza legraci. Ba co víc, zaslechnu-li náhodně jejich hovory, jsou to takové banality, že je mi sympatičtější spílání jurodivého starce.
Kromě toho, že samomluva působí směšně, nemá příliš cenu se jí zabývat. Horší časy nastanou, budou-li všichni on-line: každý si bude žvatlat sám pro sebe, aniž se nějak domluvíme. Dost možná se už tak děje. Já sám ostatně bez alobalové čapky chránící hlavu před elektromagnetickým smogem a podprahovými signály do města nevyrazím. Snad se to může někomu znát divné, ale dle mého je to věcí zdravého rozumu.
Otázku zdravého rozumu posunul na vyšší úroveň„magnát“ Jaromír Soukup. Kdo viděl film Miloše Formana „Muž na měsíci“ možná ví, o čem mluvím . Tento film je o americkém komikovi Andy Kaufmanovi, jenž svými gagy dokázal absolutně zmást obecenstvo. Pokud bych se na TV show principála Soukupa dokázal dívat pod zorným úhlem stand up comedy, byla by jeho tvorba geniální. Budu-li milosrdný, mohl bych Soukupa zařadit mezi pokračovatele Křížovnické školy čistého humoru bez vtipu, ale co když to myslí opravdu vážně? A on to opravdu vážně myslí.
Blázni i telefonisté mají jen úzký okruh posluchačů, kdežto samomluva Jaromíra Soukupa je prostřednictvím médií předávána širokému publiku. Někdy se svým projevem snaží napodobit Ivana Krause, většinou je zcela osobitý, ale vždy trapný. Otázka je, jak ho vnímají jeho "followeři". Opravdu se jim to líbí? Pravda je, že jeho talk show, hovory s prezidentem, kauzy Jaromíra Soukupa, vše na několika kanálech současně, z něho dělá úžasně pracovitého člověka, kterému schází jediné – totiž soudnost.
Je proto nebezpečný? Jaromír Soukup na mě působí jako odbrzděný vagón bez záchranné brzdy. Bude-li mu stačit účinkování v jeho bizár show, čert to ven. Horší by bylo, kdyby měl v úmyslu posunout se výš, nebo až na samotný politický vrchol. Takový karambol bych zažít nechtěl.
