Jak si pamatuji 17.listopad před 31 lety.

Právě běží přenos z koncertu Festival svobody, mezi písničkami hudebních interpretů, jsou řečnické vstupy. Michal Klíma, Danuše Nerudová, Lukáš Tóth, Jiří Pehe. Proslovy vskutku příšerné, proto se raději vrátím ke vzpomínkám.

V listopadu před 31 lety jsem šel do práce. Dělal jsem podlaháře a už si nepamatuji, kde jsme zrovna dřeli. Jediné, co mě pohánělo, byla jasná věc: musím to stihnout na Albertov. Asi ve tři odpoledne jsem byl na podniku v Holešovicích, fláknul montážní tašku někam do kouta a šéfikům a chlapům, co tu byli, jsem řekl: „Pánové, dneska to praskne.“ Hoši mi řekli, ať na sebe dávám bacha a mohl jsem jít.

Byl krásný den, pátek, ve vzduchu bylo Cosi - definovat se to nedá. Naděje? Sedl jsem na Vltavské na metro, dojel na Pavlák a došel pěšky na Albertov. Sešel jsem se s pár známými.

Byl jsem zde brzy, Albertov byl zpola zaplněný, leč stále a stále další lidé přicházeli. Když jsem se díval kolem, cítil jsem napětí a odhodlání. Viděl jsem transparenty s nápisy: svoboda, Charta 77... bylo jasné, že svazácká akce k uctění památky Jana Opletala a ostatních studentů zavražděných nacisty, bude i o něčem jiném: O dnešku.

Albertov byl již zcela zaplněn, první k mikrofonu přistoupil Martin Mejstřík, vystřídala ho Monika Pajerová, což byli organizátoři akce. Pak hovořili další řečníci, na rozdíl od těch dnešních (krom Any Hogenové), neplácali obehrané floskule, ale hovořili přímo k věci. Ta slova byla samozřejmě kvitována potleskem a hlasitým voláním: Svobodu, nechcem vládu jedné strany... lidé byli nabuzeni energií, která by prorazila i brány Jerycha.

Po zakončení na Albertově se dal dav do pohybu směrem na Vyšehrad, zde se zapalovali svíčky, kdosi zde recitoval, diskutovalo se, zpívala se hymna, byla zde taková až magická atmosféra. Možná tu měla akce skončit, ale pokračovalo se na nábřeží. Někde se průvod rozdělil. Vzpomínám, že jsme šli kolem hospody U Zpěváčků, uvažoval jsem, že si tu dám pivo, ale nakonec jsem došel na Národní. Kudy se přesně šlo, by mohl vědět Zifčák – Růžička. Po celou dobu vládla naprostá a nezapomenutelná euforie: „Už je to tady!“

Z řeky lidí, kteří s námi šli z Albertova na Národní, velmi ubylo. Euforie, se pod dojmem bílých přileb s obušky a obrněných vozů s radlicemi, rázem proměnila v tíseň. Bylo mi jasné, že je zle. Měl jsem již jeden škraloup. Bylo třeba najít skulinu kudy utéci. Vrátil jsem se skrze vystrašený dav dozadu k Mikulandské, a právě zde, nějaký otrávený příslušník u zábran, pár lidí, včetně mne, pustil. Dojel jsem domů, aby rodiče neměli strach. Znali mne totiž.

Horší to měla sestra s přítelem (tehdy se říkalo, že to je její kluk), ti nakonec prošli pod sprchou obušků a nějací lidé je nechali u sebe doma v Mikulandské do té doby, než se nebezpečí přežene.

Další děje jsou známy. (Ne)smrt studenta Šmída nakonec zařídila převrat. Dávno po těchto událostech jsem si koupil knihu „Masa a moc“ od spisovatele Eliase Canettiho, kde jsem se dozvěděl, že právě skutečnost smrti vede ke změnám.

Byla to nádherná doba, jsem rád, že jsem ji zažil.