Já jsem tvé stáří, tak pozvi mě dál!

Někam mi zapadly brýle. Slýchával jsem o tom, četl jsem o tom, ale že se to někdy stane i mně? To není možné, přeci ještě nejsem tak starý. Nebo snad ano?  

Již mne nepřekvapuje, když mě nějaká slečna nebo mladík v dopravním prostředku pustí sednout. Když se tak stalo poprvé, byla to slečna, já se díval kolem, proč vstává, na koho to mluví? Žádný starý člověk se kolem mne nevyskytoval. Následně jsem pochopil, že ten starší člověk budu asi já. Normálně bych slečně řekl, aby zůstala sedět, ale byl jsem z toho tak tumpachový, že jsem si dřepl.

Teprve pak se mi to rozleželo. Nejprve jsem si přejel dlaní přes obličej. Chtěl jsem zkontrolovat, zda můj obličej není snad příliš zmuchlaný. Po důkladné revizi, jsem zjistil, že to není tak hrozné. Na druhé straně jsem byl unavený, místo jsem přijal s povděkem, a tak jsem tento, pro mé ego nemilý poklesek, připsal na vrub únavě.

Od té doby mě kdosi pustil vícekrát, aniž bych o to žádal. Pravdu si již nezastírám, mám již svoje roky, takže to neřeším. Myslel jsem si, že jinak jsem v pořádku, občas něco ztratím, zapomenu, ale to se mi stávalo již dříve. Již jsem zde psal o tom, že by to chtělo udělátko na hledání drobných předmětů. Na můj vynikající podnikatelský projekt se mi dodnes nikdo neozval. https://lnenicka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=752149

Jenže právě v pondělí se mi stala ta příhoda s brýlemi. Byl jsem na kole vyzvednout si zásilku. Nasadil jsem si roušku, vešel do kavárny, v níž byla také zásilkovna. Protože číslo zásilky bylo uložené v mobilu, vyměnil jsem brýle na dálku za brýle na čtení. Brýle na dálku jsem dal do kapsy. Brýle na čtení se mi kvůli roušce orosily, dal jsem je do druhé kapsy a mobil s číslem zásilky jsem podal ženě za pultem. Jiřina Švorcová to sice nebyla, ale byla také ochotná. Zásilku jsem převzal a vyšel jsem ven.

Venku jsem položil batoh na nosič, vyndal brýle z kapsy, uložit je do pouzdra a dal do batohu. Pro jistotu jsem ještě vše zkontroloval, brýle na čtení byly v pouzdru. Sakra, ale kde jsou brýle na dálku? Sáhl jsem do kapsy, nebyly tam, sáhl jsem do druhé, nic. Znovu jsem celkem zbytečně nahlédl do pouzdra. Vyndal jsem tedy věci z batohu, jestli tam brýle někam nezapadly. Bez výsledku. Tuto proceduru jsem opakoval asi třikrát, možná čtyřikrát. V tu chvíli se mě zmocnila lehká panická ataka.

Dlouze jsem se párkrát nadechl a napočítal do deseti. Když jsem se uklidnil, rozpomněl jsem se na „humornou“ příhodu o dědovi, který hledá brýle, přitom je má na čele. S myšlenkou, přeci nejsem tak blbej, jsem si sáhl na čelo. Ne, na čele nebyly. I když jsem věděl, že to je nesmysl, rozhodl jsem se, že se dojdu do té zásilkovny pro jistotu přeptat. Než jsem se dal do pohybu, narovnal jsem si brýle na očích, abych vypadal solidně.

Čítankový děd s brýlemi na čele byl proti mně frajer. Ještě, že jsem do té zásilkovny nešel, jak bych vypadal? Jak nějaký senilní dědek! Raději jsem nasedl na kolo a ujížděl pryč. V hlavě mi na cestu zněla jedna píseň, jmenuje se: Stáří.