Automobilisté, dezoláti a vrahouni na silnicích

Automobilisté čerpající palivo pocházející z ruské ropy jsou dezoláti. Minulý týden jsem brzy ráno viděl dva přejeté kočičáky. Dnes mě řidič jedoucí na rovince, i když viděl, že se proti němu řítí auto, málem sejmul.  

Odstup 1,5 metru mezi cyklistou a automobilem řidiči nedodržují, a proč také, když to nikdo nekontroluje, ani kontrolovat nebude. Jak již jsem psal, z normálního člověka se po usednutí do svého „miláčka“ na kolech stává agresor. Zvlášť se to týká mužů v silných vozech, kteří si tak, jak známo, prodlužují svá přirození. Ženy jsou v tomto ohledu slušnější.

Jak jsem výše uvedl, dnes mě na úplné rovince, kdy řidič jasně musel vidět, že se proti němu řítí auto a já vpravo jedu na kole, namísto, aby zabrzdil před překážkou před sebou, naopak začal na mě troubit, takže jsem musel zabrzdit, aby on, pán silnic, mohl mě těsně minout, a mohl projet. Naštěstí jezdím po nepříliš frekventované rozbité okresce, i když nyní o prázdninách tu jezdí lufťáci, kteří vám vlezou všude, jsou líní ujít pár set metrů, takže se kodrcají i po neudržovaných polňačkách a svým vozem by nejraději zajeli až do kuchyně. Kdepak jsou ty časy trampů?

V té souvislosti musím podotknout, že ministr silnic Kupka hodlá stavět kilometry dálnic, ale vedlejší silnice nechává ve zpustošeném stavu, nanejvýš se zaplácnou díry, které se po zimě znovu objeví, ale to jen na okraj.

Když se podívám na provoz ve městech, je to také tragedie, již před Prahou se tvoří kolony, natož v Praze. Pražský okruh, na který mají navazovat další silnice, není stále dokončen. Pokud jedu do hlavního města autobusem, od Jesenice přes Vestec až do Prahy jsou asi čtyři kruháče, před každým je kolona, nebo se jede krokem, když vyhlédnu z okna, vidím, že v každém automobilu sedí většinou jeden člověk, je tedy zákonité, že kolony tady budou i poté, až bude pražský okruh dokončen. Čím víc silnic, tím víc aut. Řidiči jsou pochopitelně nervózní a každou chvíli se zde stane nehoda.

Na zmíněných okreskách sice není provoz zdaleka tak silný, ale řidiči mají tendenci to zde pořádně rozjet, a tak po cestě míjím přejeté přejeté kočky, ptáky a jinou polní a lesní havěť, která nebýt bezohledných řidičů, nám mohla zpříjemňovat naše hloupé uspěchané životy. Takové vraždy na silnicích jsou na denním pořádku, člověk doslova válcuje přírodu a své životní prostředí za cenu jakési „osobní svobody“.

Právě názor, že automobil představuje osobní svobodu, mě překvapil u mého oblíbeného komentátora Ivana Hoffmana, pravil tak při jednom rozhovoru týkajícího se zvyšování cen paliv. Ale je to pravda? Není sama jízda automobilem v mnoha ohledech spíš nesvoboda? Ze shora uvedené situace na silnicích jde často o nervy drásající záležitost. Jezdit sám je sobectví. Pokud chcete někam odvézt rodinu, nebo potřebujete přemístit nějaký náklad, laskavě si taková dobrodružství odpusťte, zůstaňte doma a nic nepodnikejte. Když bydlíte v nějaké zapadlé vesnici, kde byla zrušena veřejná doprava, zažádejte si o podporu a přestaňte chodit do zaměstnání. Automobil je drahá záležitost, musíte do něj neustále cpát peníze na údržbu a hlavně palivo, aby to vůbec jelo.

Tím jsme u druhém tématu blogu – dezoláti na silnicích. Stále jsme se nedostali ze závislosti na ruské ropě, je celkem jisté, že i uvědomělý militantní chciválek, občas tankuje naftu nebo benzin vyrobený právě z ruské ropy. Na té máme být závislí do roku 2025. Není to od oněch chciválků vlastně pokrytectví? Chtějí porazit Rusko a přitom jim pomáhají platit válku. Totéž dělá i naše vláda. Na čí palivo létaly naši parlamentní a vládní hodnostáři na své dobrodružné a hlavně zbytečné výpravy do dalekých krajin, to bych rád věděl.

Za této situace by mohl být přijat můj mnohokrát opakovaný návrh: "Okamžité zrušení veškeré osobní dopravy." Avšak není třeba dělat si iluze, že by takový návrh mohl projít, abychom taková nařízení mohli přijmout, musíme pootočit volantem dějin prudce vlevo. Znamená to pro nás mnoho práce: demontáž diktatury kapitálu, přehodnocení současných falešných hodnot, přesvědčování a převýchova obyvatelstva a konečné nastolení spravedlivé společnosti, kde se všichni, a ještě hodně rádi, vzdají svých nároků na automobil ve prospěch povinné solidarity a svobody.