Suverenita státu. Existenční nutnost, nebo chiméra?

Aktuální a často používané zaklínadlo. Co je tedy státní suverenita? Může být současný stát ještě suverénním státem, nebo se již jedná o anachronismus? Má Václav Klaus pravdu, nebo nemá? Mnoho otázek, názorů a také i mnoho různých odpovědí.

Zlikviduje Lisabonská smlouva naší státní suverenitu, jak to tvrdí Václav Klaus a jeho apoštolové? O čem je vlastně řeč? Je vůbec co likvidovat? V názorech některých odborníků na problematiku státu a práva i v úvahách různých politologů můžeme vysledovat dvě základní roviny hodnocení tohoto pojmu. Z historického pohledu lze státní suverenitu chápat jako nezávislost státní moci na jakékoli jiné moci v oblasti mezinárodních vztahů i v oblasti řešení vnitřních problémů. Tak nějak tento pojem v historii lidstva asi vznikal. Stát v tomto smyslu plně suverénní by ale musel být kupříkladu vojensky natolik silný, aby byl schopen se komukoli a kdykoli ubránit, musel by být naprosto soběstačný v oblasti strategických surovin,  potravin a ostatního zboží a tak by se dalo pokračovat dál. Takový stát dnes prakticky neexistuje. Druhá rovina je praktičtější a konkrétnější. Lze ji charakterizovat jako svrchované rozhodování státní moci o věcech práva na existenci a rozvoj vlastního národa, jazyk a zachování národních tradic, práva na integritu a obranu historicky vymezeného státního území a práva na svobodné uzavírání mezinárodních smluv, tedy na svrchovanou a suverénní zahraniční politiku. Obecně řečeno na svobodné rozhodování ve všech věcech, týkajících se bytostních zájmů lidu dané země. Tady již lze hovořit o větší či menší míře suverenity. 

Faktem je, že všechny tyto vyjmenované atributy se relativizovaly ve chvíli, kdy daný stát uzavřel svoji první mezinárodní obchodní, bezpečnostní, celní, kulturní či jinou smlouvu, která onu tradičně chápanou státní suverenitu více či méně omezila. V oblasti těchto mezinárodních smluv je totiž vždy něco za něco, vždy se jedná o určitý kompromis. Bez těchto smluv ale dnes nemůže žádný stát existovat. Suverénní v tradičním pojetí nejsou ani Spojené státy americké, ani jiný, sebevětší, vojensky či ekonomicky silný stát na světě. Pokud ale někdo státní suverenitu chápe pouze jako právo na výrazné a rozhodující odlišnosti v oblasti legislativy, uplatňování právní ochrany občanů, v oblasti bezpečnostních norem, kvalitativních limitů ve výrobě potravin a v dalších směrech, tedy jakési od ostatních členských států Unie separované právo na rozhodování o podobě těchto společensky významných entit, pak je samozřejmě na místě otázka, proč jsme do EU vstupovali. Vstup do tohoto, specifika národních států bezpochyby omezujícího uskupení, byl přece naprosto dobrovolný a rozhodla o něm většina českých voličů v referendu.  

Každý klub, každá organizace, sdružující za určitým účelem svobodné občany, je formou dobrovolného a podle určitých pravidel i organizovaného násilí. A v případě podobných svazků, zahrnujících celé země, se pak samozřejmě jedná o cílené násilí na těch občanech, kteří se začleněním do těchto struktur nesouhlasili. Tak to zkrátka je. Rozhoduje totiž většina. I o tom přece je demokracie. Znovu a znovu si ale říkám, že český národ by si měl především ujasnit, kam v jednadvacátém století směřovat a s kým. Nepodléhat tolik okamžitým emocím, ale snažit se o střízlivý a realistický pohled na danou situaci.

Asi je třeba vzít také na vědomí, že česká kotlina již dávno není nějakým uzavřeným teritoriem, do kterého děj se co děj nikoho nepustíme. Pokud se některá zahraniční firma rozhodne cokoli u nás koupit, tak to zkrátka koupí. Pokud se některý ze zahraničních majitelů našich fabrik rozhodne zrušit celé provozy a propustit tisíce českých lidí z práce, pak tomu stejně nikdo nezabrání. Pokud se někde někdo rozhodne převálcovat naši měnu, pak to udělá. Pokud se někde někdo rozhodne výrazně ovlivnit skladbu, kvalitu a původ potravin, které konzumujeme a jakoukoli další oblast, pak to všechno jistě ovlivní. A vždy ve svém, nikoli v našem zájmu. Pokud se někdo kdesi na východě rozhodne zavřít nám plynové kohoutky, protože jsme fatálně závislí na dovozu strategických surovin, nebo nám dát najevo, že nejsme schopni se sami svojí mini armádou bránit, pak to klidně udělá a jistě i zdůvodní. Pokud se někdo rozhodne žalovat český stát o miliardy, pak zde vždy bude (zvláště pokud nás budou hájit dvouměsíční doktoři práv) riziko, že to projedeme a zaplatíme. Suverenita nesuverenita. To všechno ale přece nesouvisí s Lisabonskou smlouvou. To je z velké části důsledkem některých našich zbytečných chyb v začátcích oné složité české cesty zpět do demokratického světa a jen jsme si to všechno před těmi dvaceti lety dost dobře nedokázali představit.

Jde ale současně o to, aby žádná, dobrovolně přijatá smlouva, či dohoda, nemohla aktuálně, ani v budoucnu zrušit ony nejzákladnější atributy státní suverenity. Aby za všech okolností i v podmínkách globalizovaného světa zůstaly zachovány ty nejposvátnější a pro další existenci národa naprosto nezbytné, jako je právo na vlastní území, na vlastní jazyk, na příslušnost k vlastnímu národu, na uchovávání kulturních tradic. Jde tedy především o míru a charakter všech dobrovolně přijímaných omezení a o jejich případný dopad na budoucí generace v této zemi. Tyto základní atributy státní suverenity, týkající se bezprostředně další existence národa ale Lisabonská smlouva přece neznegovala. Nedovedu si totiž představit, že by takové státní útvary, jako je Německo, Francie, nebo Velká Británie dopustily, aby se jejich vlastní historické národní charakteristiky rozpustily v jakési absolutní a bezbřehé evropské integraci (pokud se dříve nerozpustí v záplavě muslimských imigrantů).

Potíž je možná v tom, že se (tak jako v celé naší historii) obvykle obáváme toho, co příliš velké riziko nepředstavuje a dlouhodobě přijímáme beze špetky zájmu všechno to, co nás jednou může opravdu zničit. S tím už se ale tak jako tak nic udělat nedá. Z těchto důvodů jsem přesvědčen o tom, že celá diskuze kolem ztráty státní suverenity přijetím Lisabonské smlouvy je bezpředmětný, zástupný a účelově využívaný problém. Tato hra „velkých patriotů“ nám, obyčejným lidem, nic dobrého přinést nemůže.