Josef Linda a jeho tvorba s historickou tematikou

Univerzita Jana Evangelisty Purkyně Ústí nad Labem

Josef Linda a jeho tvorba s historickou tematikou

„Záře nad pohanstvem nebo Václav a Boleslav.“

Vypracoval: David Lišťák P110221

Obor: ČJ+SV

Datum: 27. 10. 2012

OBSAH

OBSAH

ŽIVOT JOSEFA LINDY

Josef Vojtěch Sedláček a jeho vliv

JOSEF LINDA A VÁCLAV HANKA

Spojitost mezi Josefem Lindou a Václavem Hankou

Píseň Vyšehradská

OBJEVENÍ RUKOPISŮ

Rukopis Zelenohorský

Rukopis Královédvorský

JOSEF LINDA A JEHO TVORBA

Poezie

Divadelní hra

Próza

Učebnice

ZÁŘE NAD POHANSTVEM NEBO VÁCLAV A BOLESLAV

Kapitola první

Kapitola druhá

ZÁVĚR

POUŽITÁ LITERATURA

ŽIVOT JOSEFA LINDY

Není známo, ve kterém roce se přesně Josef Linda narodil. Některé publikace uvádějí rok 1789[1], jiné zase rok 1792[2]. Tato nejasnost byla způsobena špatným zapsáním do matriční knihy. Narodil se v Nových Mitrovicích u Nepomuku, nedaleko Plzně, do nemajetné rodiny. Jeho otec živil rodinu jako hutník, později povýšil a stal se měřičem uhlí.

Josef Linda byl od dětství tak nadaný, že úspěšně v Plzni dokončil gymnázium. Poté se přihlásil na filosofii také v Plzni, kde docházel na přednášky vlastenecky založeného spisovatel Josefa Vojtěcha Sedláčka.

Josef Vojtěch Sedláček se velmi zasloužil o pobuzení národního vědomí v té době ještě poněmčené Plzně. Plzeň zůstávala sice až do 19. století „česká“, přesto byla protihusitská a velice konzervativní. Josef Vojtěch Sedláček spolupracoval s významnými spisovateli, jako byl J. Jungmann či J. K. Tyl. Měl všestranné nadání v různých oborech, zajímal se o filologii, matematiku, řečtinu, latinu či češtinu. Té se začal pilně učit roku 1816, jelikož v té době se mluvilo výhradně německy.  Snažil se v Plzni posílit národní uvědomění a zvýšit národní cítění spaním historických děl ze slavných období Čech.

Josef Sedláček ovlivnil svým ryzím vlastenectvím Lindovu pozdější tvorbu. Josef Linda zde filosofii nedokončil, ale díky uznanému stipendiu roku 1812 začal studovat v Praze. Zde úspěšně dokončil studium nejen filosofie, ale také práv. Složil také zkoušky potřebné pro vyučování, ale vždy se neúspěšně ucházel o místo profesora na gymnáziu.

Během studií byl Linda členem vlastenecky zaměřeného kroužku. Zde se seznámil s mnoha přáteli, kteří ho nadále ovlivnili i ve své literární tvorbě. Byli to V. Hanka, F. Klicpera a jiní. Právě s V. Hankou a F. Klicperou docházel Josef Linda na přednášky slovanské filologie a historie, které přednášel J. Dobrovský.

Linda se i přes svůj neúspěch dále věnoval studiu filologie, starší české a moderní evropské literatuře. Tyto studie starší české literatury u Lindy probudily jeho národní uvědomění a myšlenku k jeho povzbuzení a prohloubení slovanské vzájemnosti.

Josef Linda byl od roku 1817 redaktorem mnohých novin, byly to Schönfeldovy C. K. pražské noviny, Hlasatel český, Pražské noviny aj. Psal také do novinových beletrických příloh.

„Příčiny letošních velikých větrů. Jakž by se nemělo větru nabrat, když nyní tolik větrníků a větrnic na světě jen samý vítr dělá? Tolik darmotlachů mluví jen do větru, z jejich řečí co jiného se dělá než jen vítr? Je také na světě přemnoho nadýmavých měchů a což ty jiného dělají než jen vítr? Co lidu na světě, z nichž jeden druhému snaží se ten trochu živobytí sfouknout, ten kousek chleba odfouknout, ledacos vyfouknout, lecos leckam zafouknout, mnohý poctivý také usiluje mnohému zpozdilci hlavu trochu profouknout, mnohý mnohého jedovatě odfouknout, sobě ledacos přifouknout, jiného podfouknout. A co z toho všeho přichází, než jen samý vítr, vichr, vichřice, bouře…“[3]

JOSEF LINDA A VÁCLAV HANKA

Josef Linda se seznámil s Václavem Hankou ve vlastenecky zaměřeném kroužku, kde spolu chodily na přednášky o slovanské filologii a historii k J. Dobrovskému. Později se stali tak dobrými přáteli, že spolu od roku 1816 začali bydlet v podnájmu u rodiny Mádlů. Zde Václav Hanka poznal i slečnu Barboru Mádlovou, kterou si později také vzal a tím chce, nechce, ukončil tak velké přátelství právě mezi ním a Lindou.

Právě v tomto bytě měl Josef Linda najít v jedné z velkých knih v knihovně rukopis. Udává se, že tuto knihu používal jako podložku[4]. Byl to právě rukopis nazvaný Píseň Vyšehradská, pojmenovaný právě podle jeho podoby. Na části útržku z básně se opěvuje ve staroslověnštině Vyšehrad. Dodnes není plně známo, zda jde o falsum či nikoli. Píseň Vyšehradská prošla různými zkoumáními, jediné na co se přišlo, či co se dalo zpochybnit, bylo odhadované stáří. Tento rukopis byl M. Ivanovem otištěn v jeho knize „Tajemství RKZ“ v Praze 1969:

„Ha, ty náše slunce, Vyšegrade tvrd!
Ty smělě i hrdě na přiekřě stojieš,
na skálě stojieši všem c'uziem postrach.“[5]

OBJEVENÍ RUKOPISŮ

Rukopisy Zelenohorský a Královédvorský jsou považovány za významné památky středověké české literatury, přesněji z 9 – 13. století. Dodnes se vedou spory, zda jsou tyto rukopisy tzv. falsy, či nikoli. Existují i dnes několik spolků, které ještě tyto spory řeší, např. Česká společnost rukopisná:

„Česká společnost rukopisná je občanské sdružení, jehož posláním je vědecké bádání a popularizace poznatků o staročeských rukopisech, především však řešení sporných otázek kolem Rukopisů královédvorského a zelenohorského a památek s nimi spojovaných.“[6]

O rukopisech se zmíním jen krátce, jelikož to není hlavní téma, které mám rozebírat i přesto, že s nimi má Josef Linda velikou spojitost.

Rukopis Zelenohorský byl nalezen roku 1817. Jeho název Zelenohorský je pojmenován podle nálezu na zámku Zelená Hora u Nepomuku, nedaleko kde se Josef Linda narodil. Nalezl jej tamní zámecký úředník Josef Kovář, který jej zaslal roku 1818 anonymně do  nově zřízené muzea království Českého. Pro svůj neznámí původ byl rukopis později pojmenován Libušin soud, podle svého obsahu.

Po necelých jednačtyřiceti letech Václav Vladivoj Tomek objevil místo nalezení Zelenohorského rukopisu, zámek Zelená Hora. Po tomto nálezu, tedy po roce 1859 se začal označovat rukopis Zelenohorský. Dnes je tato vzácná památka uložena v oddělení vzácných tisků a rukopisů v Knihovně Národního muzea v Praze.

Obsahem rukopisu Zelenohorského je fragment neboli zlomek, či neúplné umělecké dílo básně Sněmy a básně Libušin soud, jak už jsem se zmínil. Hlavním tématem je zde spor mezi bratry Chrudoše a Šťáhlava, o jejich dědictví a jejich rozsouzení právě Libuší.

I přes Lindovu a Hankovu nečinnost na tomto rukopisu neznamená, že v tom ani jeden nefigurují. Jedna spojitost zde je a to právě místo objevení Zelenohorského rukopisu. Na zámku Zelená Hora pracoval velmi dobrý přítel František Horčička. Působil zde jako správce a restaurátor obrazárny. S Václavem Hankou se znal tak dobře, že mu šel už na zmiňovanou svatbu s Barborou Mádlovou, jako svědek. Stejně jako Václav Hanka a Josef Linda, tak i František Horčička byl zanícený pro slovanské a české starožitnosti.

„Aj, Vltavo, če mútíši vodu,

če mútíši vodu striebropěnú?

Za tě lútá rozvlajáše búra

sesypavši tuču šira neba,

oplákavši glavy gor zelených,

vyplakávši zlatopieskú glinu?“[7]

Rukopis Královédvorský byl objeven zhruba před 195 lety, taktéž roku 1817, přesněji víme, že to bylo 16. září už právě známým Václavem Hankou. Tento rukopis nalezl ve Dvoře Králové ve věžní kobce děkanského kostela sv. Jana Křtitele. Právě po místě svého nálezu byl pojmenován.

Královédvorský rukopis je ostatek z velkého sborníku pojednávajícím o dávné minulosti národa a hrdinských zpěvů, vychvalující jazykovou malebnost, národní uvědomení, sílu a statečnost. Právě proto vzbudil tolik pozornosti nejen v Čechách, ale i ve světě. Zprvu nikdo nepochyboval, že by tato vynikající památka s tak vytříbeným stylem jazyka, mohla být falsum.

J. Dobrovský rukopis Královédvorský přijal s velikým nadšením, jako vynikající nade vše, co se kdy doposud v písemnictví nalezlo. Oproti nálezu Zelenohorského, který hned prohlásil, že jde o padělek, přesto že mu byla zprvu podložena pouze umělá napodobenina.

„Pleje děva konopie

u panského sada.

Pýta sě jej skřivánek,

pro če žalostiva.

"Kak bych mohla ráda býti,

malitký skřivánče?

Otvedechu  zmilitka

u kamený hrádek!

Kdybych pérce iměla,

    písala bych lístek.“[8]

JOSEF LINDA A JEHO TVORBA

Josef linda je autorem drobných próz, povídek, pověstí, satirických rozjímání a dokonce i divadelních her. Vesměs ve všech svým děl odrážel problémy své doby. Snažil se probudit ve společnosti národní uvědomění a posílení národní hrdosti. Poezii se věnoval ve velmi menší míře, i přes to napsal tři známá poetická díla.

Poezie:

Jiří z Poděbrad

Boží trest

Vědomí

Próza:

Záře nad pohanstvem nebo Václav a Boleslav

Divadelní hra:

Jaroslav Šternberk v boji proti Tatarům

Učebnice:

Obrazní přírodoznanská kniha s 25 kamenitiskými přimalovanými vobrazeními živočichů

ZÁŘE NAD POHANSTVEM NEBO VÁCLAV A BOLESLAV

Josef Linda vydal své nejznámější a nejvýznamnější dílo „Záře nad pohanstvem nebo Václav a Boleslav“ roku 1818. Byl to necelý rok od objevení rukopisů. V té době nebyla Záře přijata a ocitla se až na samotném čtenářském ústraní. Hlavní zájem nejen u čtenářů vzbuzovala díla jako rukopis Zelenohorský či Královédvorský, počátky Slávy dcery, Máchův obdivovaný Máj či sbírky od Čelakovského.  Největší pozornost na Záři se strhl na počátku 20. století, kdy se začali podrobně zkoumat rukopisy a Lindova spojitost s nimi. Dnes je pokládána za základ historického románu a první původní historickou prózu.

Záře nad pohanstvem byl Lindův výrazný pokus o básnickou prózu, avšak směřovala i k historickému románu. Odvracel se do minulosti k českému dávnověku. Linda a jeho Záře nebyla zavrhována jen díky silnější literární konkurenci, nýbrž i díky Lindově novotvárnosti. Čtenáře může zaskočit už jen samotný název díla. Linda se nebránil v dvojdílném názvu, Záře nad pohanstvem jako metaforu, Václav a Boleslav jako hlavní postavy figurujících v díle. Dvojdílný titul spojený slovem „nebo“, „čili“, „aneb“ byl po určitou dobu módní zvyklostí, proto není tak neobvyklé toto spojení u Lindova díla. V české beletrii se dvojdílný titul uplatňoval od Krameriova vydávání knížek lidového čtení prostřednictvím jeho podniku Česká expedice. Až během 20. let 19. století se od něj postupně opouštělo a ve 30. letech 19. století se z povídkové prózy vyšší úrovně vytratilo úplně.

Celý román je pojat bojem mezi bratry Václavem a Boleslavem tj. mezi křesťanstvím a pohanstvím. Spletli bychom se, kdybychom se domnívali, že Linda upřednostňuje křesťanství nad pohanstvím, či naopak. Lindův záměr byl zcela jiný, nechtěl upřednostňovat či hanit jednu víru před druhou, ba naopak, snažil se poukázat na zvyklosti či zásady, které každá víra má v určitých situacích.

Mezi křesťany a pohany jsou zásadní rozdíly. Křesťané uctívají jen jednoho Boha, Krista. Chodí do zlatem vyzdobených kostelů. Hlavní symbol pro křesťany je bezesporu ukřižovaný Kristus na kříži, připomínaje tak jeho hrdinský čin, kdy se obětoval pro svůj národ. Naopak pohané uctívaje mnohobožství, měli jako svůj symbol černého kohouta. Pohané nepotřebovali zlatem vyzdobené kostely, stačila jim pouze krásná příroda a určité místo, kde mohli nechat své oběti Bohům.

Jak už jsem se zmiňoval, Linda měl Záři jediné téma, tedy spor mezi bratry Václavem a Boleslavem, kdy Boleslav zavraždí svého bratra Václava. Václav byl vyobrazen jako nositel křesťanství, kdežto Boleslav jako nositel pohanství. Boleslavův čin nebyl úmyslný, jelikož byl postaven do těžké situace, jelikož nechtěl zradit svou pohanskou víru a strach z Bohů, ve které věřil, mu to nedovolili. Těchto Bohů se Boleslav bál natolik, že raději zavraždil křesťanského Václava.

Abych zde konkrétně ukázal, jak se Linda vracel svým dílem Záře nad pohanstvem nebo Václav a Boleslav do dávnověků, vysvětlím zde první dvě kapitoly, kde popisuje rozdíly mezi pohanstvím a křesťanstvím. Rozdíly mezi Václavem a Boleslavem…

KAPITOLA PRVNÍ

V prvních čtyřech kapitolech se Linda zabývá otázkami křesťanského a pohanského života. První kapitola je velice zajímavá, jelikož se staví v celé knize jako samostatný úsek vypravující v ich-formě, kdežto zbylých šest kapitol je vyprávěno v er-formě. Na začátku první kapitoly nás Linda zatahuje do dob české dávnověkosti, kterou měl Linda raději, nežli přítomnost.

„Dávní věkové – vy uplynutí do mrákotné věčnosti jako páry shluké v jeden mrak, zaobalený v mlhy nad dalekým mořem – vám odmítám dny, dny bývalé nad vlastí a obnovuji potomstvu. Nad vlastí kráčívali od východu na západ dnové radostní, přicházívali čas od času pod sluncem nízkým i pod sluncem vysokým. Ale budu také vypravovati o dnu památném, drahém z hlubokosti věků. Bratři, potomci dávnověkého vojvody Čecha! Ve věcích paměti nám nyní mrákotné plynul den – k západu klonil se na věčnost; slunce se chýlilo k hoře a večerní soumrak vystupoval z lesů v dlouhých stínech pnoucích se od lesa přes oudolí až k lesu druhému. “[9]

První kapitola je celkové nejrozsáhlejší kapitolou celé knihy, kde nás Linda seznamuje se samotnými Pohany s jejich slavnostmi a zvyky. Tyto zvyky popisuje Linda rozhovory, mezi ženami, muži či dětmi, přesto však celou kapitolu prokládá vypravováním starce jménem Chasoň, který vypráví o dávné minulosti Slovanů.  

Chasoň promlouvá také o kněžně Libuši a Přemyslovi, pověsti o Šárce, či Ctiradovi nebo o udatném Bivojovi. Linda se zde snažil pozdvihnout historii Čechů, povznést jejich sílu a posílit tak národní uvědomění díky tehdejší obrozenecké statečnosti. Linda zde vypravuje i zloby Bohů nad Slovany:

„A ten bůh pozdvihl celé moře nad lid, ale mocný Svantovít uchvátil trestající ruku boha pomsty a držel ji, dokud nevyšlo deset otců se svými syny a vnuky a pravnuky, i se ženami i s čeledí i s dobytkem. Nejznamenitějšímu z těchto desíti praotců bylo jméno Sláv. Pak pustil ruku boha trestu a bůh ten vylil moře na národ, jenž byl rozhněval bohy. Krajina ta stala se mořem, národ zahynul a pozůstal jen v desíti mužích, vyvedeným mocným Svantovítem.

Lid ten se polepšil a laskavost bohů vzešla nad ním jako slunce; i učinili bohové krajinu tu plodnou a krásnou, jako byla někdejší, a lid oplýval hojností. Ale bohové nechodívali více mezi lidi, jen málokdy vídalo je oko některého z národa.[10]

KAPITOLA DRUHÁ

Druhá kapitola nás, na rozdíl od první, kdy nás Linda seznamoval s Pohany, jejich zvyklostem a slavností, seznámí s křesťanstvím. Linda zde detailně popisuje Vyšehrad, jelikož Vyšehrad považuje za jakési významné dílo v historii národa, proto je i významné v celé knize. Vlastník tak významného místa, které je svou historií tak honosné, významné a proslulé, nepatří nikomu jinému nežli šiřiteli křesťanství, samotnému Václavu.

V druhé kapitole Linda uvádí jako zápletku Václavovo rozhodnutí, kdy chce propustit z vězení tři vězně, jelikož si myslí, že Bůh dokáže odpustit a napravit zkažené duše, proto by mělo být odpuštěno i Václavem. Během Václavovo rozhodnutí přijíždí na Vyšehrad Boleslav.

Boleslav zde Václavovi haní za jeho křesťanskou víru, za jeho přepych, ve kterém žije. Boleslav tuto skutečnost nechce přijmout a prosí tak bohy o prosbu, aby ochraňovali jeho lásku ke svému bratrovi. Poté oba bratři potkali svou matku, které také nebylo jedno, jakou víru přijal její syn, Václav. V té době chápali Slované křesťanskou víru, jako víru cizinců. Poté Boleslav i se svou matkou odjíždějí z Vyšehradu.

„Bohové! Ochraňujte dnes lásku mezi mnou a bratrem Václavem – dvojnásobnou obět budu vám přinášeti, oběť za bratra, aby vaše prchlivost nerozňala se nad ním, vy bohové národa, že panovník nad národem jest odvrácen od vás!

Aj, vtom tu z chrámu přicházel velebný Václav, dí k Boleslavu: >Vítej mi, rozmilý bratře!< Ale Boleslavův duch byl podoben všude rozpálenému lesu, a plápol v prsou svých nemohl zkrotiti v bratrská slova, i mluvil k Václavu takto: >Bratře! Panovníče nad národem Slovanů! Dnešní den jest den veliký, slavný; všude radost v krajinách, jen kolem Vyšehradu prázdno a smutno ve Vyšehradě; - ve Vyšehradě slavném, hrdém, kde je sídlo knížat Slovanů, kde bylo vždy sídlo slovanských bohů, odkud radost zářila do všech krajin vůkol a bleskem s básní přicházívala udatnost do našich zástupů v boji. Nejvyšší kníže nad národem, pověz mi, kde jsou bohové ti, které ctí národ? Kde jest Perun, vládce hromu? Kde vítězoslavný Svantovít? Kde bohyně Živa? Kde spanilá Lada? Kde bůh pastýřů Volos?“[11]

ZÁVĚR

Linda tvořil typ básnické prózy, v níž je dějový prvek potlačen vlivem rozsáhlých popisných pasáží, jež tvoří charakteristiky postav, jejich úvahy a dialogy, přírodní scenérie, vjevy slavností, vkládání písňových textů zpívaných na pohanských slavnostech a výklad starých českých pověstí. Jazyk se sklonem k elegičnosti a patetičnosti obsahuje mnoho ozvláštnění tj. konstantní epiteta, rozvětvená přirovnání, zejména pak četné neologismy a zvukomalebná slovní spojení.  Tehdejší doba, doba vyžadující po autorech literaturu vyššího a náročnějšího stylu. O to se také Josef Linda pokusil ve svém díle Záře nad pohanstvem nebo Václav a Boleslav, kdy se od tehdejšího přísného klasicismu odvracel do minulosti, do svobody a krásy českého národa. Linda byl i jeden z mnoha, který se snažil rozlišit a upřesnit tak hranici mezi vyšší a nižší tj. až triviální literaturou.

Záře nebyla přijata a ocitla se až na samotném čtenářském ústraní. Hlavní zájem nejen u čtenářů vzbuzovala díla jako rukopis Zelenohorský či Královédvorský, počátky Slávy dcery, Máchův obdivovaný Máj či sbírky od Čelakovského.  Největší pozornost na Záři se strhl na počátku 20. století, kdy se začali podrobně zkoumat rukopisy a Lindova spojitost s nimi. Dnes je pokládána za základ historického románu a první původní historickou prózu.

POUŽITÁ LITERATURA: PRIMÁRNÍ

LINDA, Josef. Záře nad pohanstvem nebo Václav a Boleslav. v Praze: ELK, 1949

POUŽITÁ LITERATURA: SEKUNDÁRNÍ

Ivanov XE "Ivanov, M." \i , M.: Tajemství RKZ. Praha: Mladá fronta, 1969.

LEHÁR, Jan a kol.: Česká literatura od počátků k dnešku. Praha: Lidové noviny, 2008.

MĚŠŤAN, Antonín. Česká literatura 1785-1985. 182. vyd. Canada: Sixty-Eight Publisher, 1987. ISBN 0-88781-182-5.

Panorama české literatury: literární dějiny od počátků do současnosti. 1. vyd. Olomouc: Rubico, s.r.o., duben 1994. ISBN 80-85839-04-0.

Vodička, Felix. Počátky krásné prózy novočeské. Jinočany: H&H, 1994. 366 s.

POUŽITÁ LITERATURA: JINÉ ZDROJE

Píseň Vyšehradská: Píseň Vyšehradská. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. 13. 4. 2012. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2012, 13. 4. 2012 [cit. 2012-10-29]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Píseň_Vyšehradská

Česká společnost rukopisná: Rukopisy Zelenohorský a Královédvorský. In: Http://www.rukopisy-rkz.cz/rkz/csr/: Česká společnost rukopisná [online]. Praha 6, 2008, 21.11.2008 [cit. 2012-10-29]. Dostupné z: http://www.rukopisy-rkz.cz/rkz/csr/

Ústav pro českou literaturu AV ČR: Institute of Czech Literature AS CR. [online]. 2010. vyd. WebActive s.r.o., 2010 [cit. 2012-10-31]. Dostupné z: http://www.ucl.cas.cz/

[1] MĚŠŤAN, Antonín. Česká literatura 1785-1985. 182. vyd. Canada: Sixty-Eight Publisher, 1987. ISBN 0-88781-182-5.

[1]Panorama české literatury: literární dějiny od počátků do současnosti. 1. vyd. Olomouc: Rubico, s.r.o., duben 1994. ISBN 80-85839-04-0.

[2] LEHÁR, Jan a kol.: Česká literatura od počátků k dnešku. Praha: Lidové noviny, 2008

[3] Fejeton od Josefa Lindy, 1818

[4] Píseň Vyšehradská: Píseň Vyšehradská. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. 13. 4. 2012. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2012, 13. 4. 2012 [cit. 2012-10-29]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Píseň_Vyšehradská

[5] Ivanov XE "Ivanov, M." \i , M.: Tajemství RKZ. Praha: Mladá fronta, 1969.

[6] Česká společnost rukopisná: Rukopisy Zelenohorský a Královédvorský. In: Http://www.rukopisy-rkz.cz/rkz/csr/: Česká společnost rukopisná [online]. Praha 6, 2008, 21.11.2008 [cit. 2012-10-29]. Dostupné z: http://www.rukopisy-rkz.cz/rkz/csr/

[7] Libušin soud. In: [online]. [cit. 2012-11-14]. Dostupné z: http://www.rukopisy-rkz.cz/rkz/text/ls.htm

[8] Skřivánek. [online]. [cit. 2012-11-14]. Dostupné z: http://www.rukopisy-rkz.cz/rkz/text/skr.htm

[9] LINDA, Josef. První kapitola. Záře nad pohanstvem nebo Václav a Boleslav. v Praze: ELK, 1949, s. 9.

[10] LINDA, Josef. První kapitola. Záře nad pohanstvem nebo Václav a Boleslav. v Praze: ELK, 1949, s. 31.

[11] LINDA, Josef. Druhá kapitola. Záře nad pohanstvem nebo Václav a Boleslav. v Praze: ELK, 1949, s. 74.

lov

/p