Sci-fi o placení za vodu a vzduch se stalo skutečností

Mám rád sci-fi. Nemyslím fantasy, ani heroic sci-fi, prostě tu klasickou. Moderní technologie, tajemství, nové pohledy, lidská psychologie pod drobnohledem času. Často se říkalo, podívejte, co ze snů spisovatelů sci-fi se povedlo uskutečnit...

A ono skutečně hodně věcí se povedlo, ne že ne. Mluvící bedýnce se dnes říká televize, komunikátorům mobilní telefony, o robotech ani nemluvím, inteligentní stroje dostaly název počítače, klonování se také provedlo v praxi, i když ne zase s tak pozitivními výsledky, jak autoři sci-fi chtěli.

Takový Arthur C. Clarke patří mezi skutečné vizionáře – např. předpověděl různé objevy ve vesmíru, ale i budoucí pozemské přístroje na oběžné dráze. Samozřejmě existuje spousta vynálezů, jež se zrodily v hlavách psavců, ale dodnes neexistují – teleportace, warpování, jídlo v pilulkách, celosvětový mír...

Dnes se spíše chci zamyslet ale nad „vynálezy“, které se vyvedly, ale bylo by snad lépe, kdyby zůstaly jen na papíře sci-fi románů. A nemyslím teď válečné zbraně nebo nějaké podobné mašinky, jak by se mohlo zdát.

Jako dítě jsem četl dětskou sci-fi knížku italského autora Marcella Argilliho Deset měst. A jestli někdo, tak tenhle spisovatel byl podle mne génius. V jeho povídkách o deseti městech se dívá na moderní civilizaci pohledem vizionáře a píše třeba povídku o městě, kde se napijete vody – a zaplatíte. Nadechnete se – a daň z čerstvého vzduchu!

Pamatuji se, jak jsme se tomu v roce 1977, což mi nemohlo být ani deset let, se sestrou smáli. „Ha ha, platit za vodu, když stačí otočit kohoutkem!“ A ejhle, kolik uteklo let a přijde nám naprosto normální kupovat vodu za draho v supermarketech v balení po deseti PET lahvích, každá o objemu 1,5 litru.

„Hi hi,“ dělali jsme si legraci, „platit za vzduch. Vždyť je ho všude kolem spousta!“ A bác ho! Jedete do hor a platíte příplatek za čerstvý vzduch. (Logicky bych čekal, že mi magistrát města Prahy bude platit za zkažený vzduch, co se musí v tomhle městě dýchat, ale kupodivu to opačně nefunguje.)

Takže přesně tyhle vynálezy myslím, když mluvím o těch, co se „vyvedly“, ale nemusely. Ostatně, Orwellův román 1984 máme v praxi dnes a denně – stačí si pustit zprávy, předžvýkané z PR textů, u nichž nikoho nenapadne ani přemýšlet a klást si další a další otázky, které se hrnou na jazyk. Ani novináři si podobné otázky nekladou. Dnes se nenosí F. X. Šalda, ale bulvár švanda. Čím více pikantních detailů ze života údajných celebrit, tím lépe, alespoň se nikdo nebude zabývat podrobnostmi daňové reformy.

Marcello Argilli v další povídce píše o úžasném nápadu jednoho architekta, že by města vznikala na ohromném jediném základu, spočívala by vlastně na mnoha kolečkách, a tak by lidé žijící ve městě mohli cestovat do zahraničí, aniž by opustili vlastní město! Tuto geniální myšlenku však ve Městě architektů zamítnou.

Vidíte, a dnes není problém cestovat třeba virtuálně přes internet, aniž se člověk musí zvednout a někam jít. A na kolečkách mají lidé svá auta, z nichž nemusejí v podstatě ani vylézt – když se chtějí najíst, stačí sjet k Drive In. Když chtějí být co nejblíže výtahu ve svém domově, je přece možné zaparkovat na chodníku. Možná nás časem čekají výtahy pro auta u vícepodlažních domů, kdy majitelé budou mít vchod do bytu z parkovací plošiny před svým balkónem a šup rovnou do obýváku.

A povídkou, která mne dostala ze všeho nejvíc – jako dítě – a z níž jsem měl hororové sny, byla ta o chlapečkovi, který jde k doktorovi, aby tam zjistil, že není člověk, protože lidé dávno vymřeli na lenost. Nahradili je roboti, podobní lidem ve všech detailech, kteří za lidi dělali veškerou práci, i brambůrky u sledování televize jim cpali do pusy. A teď tedy žijí jen roboti. Slza v oku maminky je umělá. Lesk očí tatínka je umělý. Úsměv obou rodičů je tvořen elektronkovými obvody... Naštěstí po krátkém zákroku chlapec toto poznání zapomene. Vědění je určeno jen pár nejstarším robotům.

Také my dnes máme v podstatě všechno – docela slušné platy (vezměte si informace, kolik utratíme za vánoční dárky), nejnovější elektroniku, počítače, v domácnosti i čtyři mobilní telefony, mikrovlnku, abychom nemuseli vařit, myčku na nádobí, abychom nemuseli mýt nádobí, auta, abychom mohli jíst za jízdy (nebo popojíždění), a mohl bych pokračovat dál. Toužíme po svobodě, kterou máme, nechceme zodpovědnost, jíž je nám zapotřebí, a rádi bychom štěstí, jež nedokážeme přesně definovat. Nejspíše si pod tímto pojmem představujeme přesně tu chvíli, kdy nám roboti budou strkat brambůrky do pusy...

A další sen spisovatelů sci-fi se stane skutečností.

Článek vyšel poprvé na serveru www.dsl.cz.