Kuřáci, smrdíte!

Někdo už by to našim spoluobčanům, závislým na kouření, měl prozradit. Protože to asi netuší. Že totiž smrdí. A jak!

Uznávám – závislost je závislost a v době, kdy se reklamní kampaně tabákových firem snaží vzbudit dojem, jak je kouření cool a všichni v partě mne díky tomu berou a že je to vlastně taková neškodná libůstka, mnozí kuřáci stále žijí v tomto příjemném bludu, případně se nedokáží rozloučit s příjemným návykem z dětství (případně dospívání, ale dnes už podle statistik dětství).

Také mám své závislosti – např. kafe. Zase na druhé straně tato moje závislost neotravuje druhé lidi, pokud jim nešťastnou náhodou nepobryndám oblečení. Což se mi ale doposud nestalo. Každý máme nějakou závislost, dokonce i když víme, že škodí zdraví. Na krabičkách s cigaretami to dokonce píší. Ale říkám, závislost je závislost a závislý člověk bude hledat spoustu výmluv, proč si svou závislost omluvit. Třeba že studie o škodlivosti kouření byly podplaceny farmaceutickými firmami. Nebo že rakovinu nezpůsobuje dehet – či co to v těch cigaretách je -, ale jde o následky ozáření našeho území z Černobylu. A v USA o následky záření z pokusů v tamních pouštích. Ano, i s takovými výmluvami kuřáků jsem se setkal.

Z těch obyčejnějších výmluv se dá uvést, že auta také smrdí a nikdo je nezakazuje. Ano, to je pravda. Ale samotné auto sobě neničí zdraví, a na druhé straně auta mají být povinně vybavena katalyzátory. Neznám kuřáka, který by si před cigaretu narval katalyzátor.

Pak jsou ještě naštvané výmluvy typu „Co se máte co starat? Hleďte si svého!“ (No, vždyť to si hledím...), „Tady je volné prostranství.“ (Na zastávkách skutečně podle zákona volné prostranství není.), „Mám na to právo!“ (Ano, ale jen, pokud neomezujete právo druhého.), „Vždyť tím nikoho neobtěžuji.“ (Oblíbený omyl, k němuž se ještě vrátím.) a nejradši mám tuhle: „Ostatní taky kouří.“ (Takže když ostatní začnou skákat z okna v padesátém patře, dotyčný půjde takém skočit? Spíš bych chápal, když to dělají ostatní, proč bych to měl dělat i já? Je dotyčný člen stáda, nebo osobnost?)

Teď tedy k onomu oblíbenému omylu, že kuřáci nikoho neobtěžují. Obtěžují, a jak! Jenže kolikrát jim to nekuřáci – ve falešné skromnosti poctivého občana – nechtějí říct. Aby se nemuseli hádat a aby ctili svobodu toho druhého. Což je na hlavu postavené, protože kdo ctí svobodu nekuřáka?

Třeba u nás v paneláku má soused pod námi zvyk kouřit v kuchyni, ano, tam, co jsou špajzy. ve špajzu máme normálně potraviny a chleba a tak podobně. Asi jako každý. Kouř z cigaret stoupá vzhůru. Jestlipak náš spoluobčan, který pod námi v kuchyni kouří, tuší, že pro nás smradlavý dým z cigaret nám prosmrdí všechny potraviny? I když jemu asi cigarety také smrdí, protože stále větrá. Je to dost ke vzteku, protože nemůžeme větrat my, alébrž by jeho smrad šel otevřenými okny zase k nám. Klidně ať si kouří na záchodě, nebo v obýváku, na balkoně, ale proč takto?

Jdete na tramvaj nebo autobus, a před vámi kuřák. A zase – chudák netuší, že kouř z jeho cigarety se line do vzdálenosti několika metrů a že tak nutí dýchat ten smrad i lidi v tomto okruhu několika metrů – i když sám už třeba došel na zastávku.

Protože se na zastávkách nesmí kouřit, řeší to kuřáci tak, že se schovají za stojan s jízdními řády. Nejsou na zastávce, ale opět – kouř z jejich cigarety se táhne po celém perónu. A někteří na nějaký zákon kašlou zcela – policie daleko a Pán Bůh vysoko. Že jsou netolerantní? Ale jděte – oni si myslí, že vy jste netolerantní k nim!

Cigaretovým kouřem nasmrádlý muž či žena (a u žen je to obzvláště odporné) nastoupí do tramvaje a autobusu – a zase smrdí. Často až velmi nepříjemně.

A to nemluvím o kouření v restauracích, kde řízek s cigaretovým kouřem nepatří k mým oblíbeným specialitám, navíc máme problém, kam jít s malým dítětem na oběd (Jistě, do Mekáče, děkuji za radu.)

Na našem sídlišti někdo (přísahám, že jsem to neudělal!) pomaloval zdi velkými červenými nápisy: „Kuřačko, smrdíš!“ Vzpomněl jsem si, jak jsem jednou chodil s jednou slečnou, co kouřila a měl jsem problém jí dát pusu – no zkuste políbit popelník.

A tak vám to, milí kouřící spoluobčané, při všem respektu k závislosti a vašim omluvám, tedy spíše výmluvám, prozrazuji, že smrdíte. Fakt. A někdy hrozně.