Když se ze zábavy stane kšeft

Na internetu se vždy daly nalézt různé zajímavosti a služby, které ocenilo jen pár zasvěcenců. Největším nebezpečím těchto specializovaných řekněme odlišností však je, když se stanou módní novinkou.

Jistě pamatujete třeba začátky geocachingu. To existovaly ještě dvě různé větve fanoušků, které se do krve přely, jak má tato hra na schovku probíhat a jaká mají být pravidla. Vyhrála liberálnější strana, a konzervativnější pak na diskuzních fórech ráda kritizovala velikosti a provedení krabiček, způsob uložení, neúplné záznamy na Geocaching.com.
Zdá se, že konzervativní křídlo mělo pravdu. Dnes je geocaching módní záležitostí a provozuje jej každý nýmand – stačí reportáž na Nově nebo článek v Katce. Dříve tajuplná slova jako mudl nebo kačer dnes pozbývají významu, každý přece ví, oč jde, a tak každý sází jednu kešku za druhou bez ladu a skladu, zatímco druzí honí body, aby byli první. Protože jim nedošlo, že zde nejde o hru „kdo má nejvíc bodů“.
To samé některé on-line hry. Dříve nabízely skromné komunitě možnost hrát zadarmo (třeba fotbal nebo hokej), a za peníze si člověk koupil jen trochu komfortu – nemusel třeba si dělat statistiky tréninku do excelovských tabulek. Jenže nově jsou na internetu od stejných provozovatelů hry (třeba cosi, co se jmenuje tenis, ale se skutečným světem tenisu to nemá nic společného, protože jde spíše o plnění questů a postupy v levelu výš a výš), které jsou přímo cílené na finanční zisk, kde bez peněz prostě hráč nemá šanci. Pokud si nekupuje neustále nové doplňky, nemá šanci ve hře jakkoliv úspěšně bodovat nebo se umístit. Ze zábavy je naprosto normální kšeft a finanční kalkul z toho kouká na všechny strany.
Kdysi úsměv a přikývnutí hlavou znamenalo, že vám někdo naslouchá a soucítí s vámi. Dnes si nemůžete být jisti, že nejde o obchodního prodejce, který přesně podle manuálu, který by mu záviděli i svědkové Jehovovi, dává najevo své – samozřejmě že hrané – sympatie. A proč? Jen proto, abyste si koupili nový vysavač nebo zařídili další skvělou pojistku.
Dříve se na internetu domlouvali milovníci středověku na soukromých bitvách, dnes máme komerční středověká městečka, kam si můžete zajet s rodinou, utratit hodně peněz, ale mít pocit, že jste ukovali hřebík nebo vtvořili mýdlo.
Kdysi jet na folkový festival znamenalo dát najevo jistý alternativní styl života, vztah k přírodě, „tulácký rána“. Od dob Honzy Nedvěda se i z tohoto stal komerční artikl, Porta je příležitostí různých vydavatelských společností prezentovat své nové stájové koně, kteří zpívají jednu odrhovačku za druhou, a publikum se změnilo také – od publika technoparty někdy bývá k nerozeznání.
U filmů a knih je to ještě zřetelnější – jak moc se zprofanovalo téma malých kouzelníků, upírských love story a prci, prci, prcičky? Jednou jsou takový film či kniha něčím zajímavé, ale když se z toho udělá mainstreamový artikl, jde už jen o nablýskané pozlátko, tahající z kapes lidí víc a víc peněz.
Podobně fanoušci sci-fi dostávají již jen převařené komerční oddechovky, kde na ději nezáleží, v módě jsou různí superhrdinové z komiksů, čímž se mimochodem i vytratila poetika komiksů, a téma superhrdinů je dovedeno ad absurdum, když se jich co nejvíc sejde v jednom filmu. Jen ten vlastní ksicht to už nějak nemá. Nebo chcete-li, look a feeling.
Vše, co by lidi mohlo bavit, je nutné vytáhnout na světlo, udělat tomu reklamu, a draze to prodávat. Jako kdysi byly mánie sbírání céček, dnes jsou jiné mánie. A v supermarketech tlačí na pilu, když nutí zákazníky víc kupovat přes jejich děti – přece byste svým dětem neodepřeli ty úžasné plyšové hračky, zvířátka v kuličkách či na kartičkách! Stačí jen kupovat a sbírat samolepky, a nakonec dostanete dokonce slevu (z již tak nehorázné sumy)!
Osobně se mi stýská po činnostech a zábavě – na internetu i v běžném životě -, které provozovalo pár nadšenců pro radost. Protože sice chápu, že prioritou dneška je vydělávat stále víc. Ale té radosti a nekomerčnosti je přece také potřeba.