E-maily z pekla

Jedné noci jsem šel do kuchyně se napít a v obýváku se lekl – červeným okem na mne hleděl čert... Svého času se stala hodně populární kniha C. S. Lewise Rady zkušeného ďábla. Jistý Američan se pokusil vzít tuto myšlenku za svou a převést na moderní technologie.

Nemíním tady nějak příliš rozebírat knihu samotnou. Už proto, že stejně jako ta od C. S. Lewise má i tahle křesťanské zaměření, a to by nemuselo jít mnohým pod nos. Pokud o ni máte zájem, napsal ji jistý Jim Forest a vydalo ji Karmelitánské nakladatelství letos.

Ale jde mi o to, že v mnohém ten dobrý muž má ve své knize pravdu – tedy nejen co se lidské povahy týče, ale i technologií. Jak jsem již napsal v úvodu, i mně se stalo, že jsem jedné noci vstal, tma jako – v paneláku – a při cestě přes obývák, klopýtajíc přes synovy hračky, najednou zůstanu vyděšeně stát. Červeným okem na mne mrká čert. A nemyslím toho CzERTa, o kterém jsem nedávno psal, ale skutečného pekelníka. Až po chvíli jsem se více probral ze spánku a zjistil, že to jen takhle svítí všechny ty naše milé elektrické přístroje.

Zkuste si to – nejlépe tak ve dvě ráno a více to vynikne na vesnicích, kde v jednu vypínají veřejné osvětlení, aby ušetřili. Tmavý pokoj bliká tuhle červenými světýlky vypnuté televize (ale v pohotovostním režimu), tamhle DVD či videopřehrávač (případně obojí, a navíc ještě DVD rekordér), někteří se již zmohli na DVB-T (či –S), můj otec má navíc doma satelitní přijímač, a to nemluvím o světlýkách modemu či externího harddisku, který jste zapomněli vypnout. A pokud nevypínáte na noc mobily, připočtěte jejich blikavá světélka, nad nimiž by záviděla i strašidla z blat.

A ty zvuky! Modem si tiše vrní, stejně tak mám pocit, jako kdyby ta vypnutá televize či přehrávače nějak elektricky předly, a když se zapne lednička, hrůzou nadskočím – to je zvuk z pekla!

Čím mne ještě kniha – mimo dovedného rozboru lidských povah – zaujala, je zajímavá myšlenka, jak se některé vynálezy v rukou člověka mění v ďábelské vynálezy. Ale kdeže atomová bomba. Stačí skutečně malá krabička a v rukou patřičného člověka dokáže mnoho. Ona už taková televize v rukou nepatřičného člověka je zkušeným ďábelským vynálezem – nenutí člověka k ničemu, maximálně neustále vypínat mozek (S možností trvalých následků) a líně se válet na kanapi a pojídat brambůrky a pít pivko. Jen se nechat bavit.

On i ten můj oblíbený MP3 přehrávač může být v nezkušených rukou ďáblovým vynálezem – zvlášť když majitel i přes svůj mladý věk již trpí předčasnou hluchotou a v MHD si to neuvědomí. A výsledkem je v podstatě sobectví a netolerance dotyčného vůči druhým.

A co teprve auta – často je mnozí považují za součást sebe sama, podle toho je kupují a podle toho se na silnicích chovají. Přičemž takové auto výrazně přispívá k lenosti majitele – pro jídlo stačí sjet do Drive In a v podstatě neudělat ani krok pro zdraví.

Taky vám to přijde takové divné? Že na jedné straně všichni toužíme po lásce, míru, klidu – ale jen kdyby tady nebyli ti ostatní lidé, co nás pořád něčím otravují, otravují vzduch, to by člověk ve spravedlivém hněvu klidně šel i do války...

V noci ta světýlka v obýváku jen svítí, případně pomrkávají (aspoň to na mobilu a to na modemu). Jsou však neškodná. Asi jako svíčky na hřbitově. Záleží na tom, kdo je uvede z pohotovostního režimu do akce, a jak ta akce bude vypadat. Jestli bez ohledu na sousedy v paneláku dáme repráky naplno, jestli budeme s mobilem vyřvávat soukromé věci v MHD, jestli na palubní desce auta budou svítit další žárovičky, až překročíme povolenou rychlost...

A pak po nás stejně zůstane jen to jedno světýlko. To na hřbitově. Pokud tedy bude žít alespoň jeden člověk, který by nás přes veškerou naši snahu o maximální sobectví měl rád.

Článek původně vyšel na www.dsl.cz.