Pan N – neviditelný hrdina, o kterém se musí mluvit

Zamyšlení o hodnotě dobrovolnictví u příležitosti udílení cen Nadace Pangea „Za úsilí o nápravu věcí lidských”.

Když Nadace Pangea každoročně uděluje ceny „Za úsilí o nápravu věcí lidských“, v duchu odkazu Jana Amose Komenského, zasloužená chvála i aplaus sálu patří viditelným: laureátům se jménem, ke kterému patří příběh. Letos se slavnostní večer v Divadle bez zábradlí konal 28. března v Den učitelů, který v České republice připomíná výročí narození Jana Amose Komenského. Ať už byl výběr termínu záměrný nebo jen šťastná shoda okolností, symbolika seděla dokonale. Cena putovala dvěma osobnostem, jejichž práce je s Komenským přímo spjata. Alfredu Strejčkovi, herci a recitátorovi, který celé roky objížděl svět s vlastním divadelním projektem o Komenském. A Janu Háblovi, profesoru filozofie výchovy a komeniologovi, který Komenského myšlenky rozkrývá na akademické půdě a přibližuje veřejnosti jako stále živé a naléhavé. Rozdíl mezi oběma přístupy pojmenoval během večera sám Strejček lapidárně a přesně: on ukazuje Komenského jako současníka a Hábl jako historickou postavu. Dva legitimní přístupy, jeden odkaz. Symboličtější dvojice laureátů pro cenu pojmenovanou v Komenského duchu se těžko hledá.

A přece ten samý večer zazněla možná ještě silnější myšlenka, která smysl celého večera tak trochu převrátila. Moderátorka se zeptala Viktora Preisse, herce a Strejčkova kolegy z jeviště, komu by cenu věnoval on, kdyby mohl. Preiss neváhal. Odpověděl přibližně takto: cenu by měl dostat každý pan N, každá paní N. N je člověk nenápadný, nadšený a nápomocný, ale také tak trochu Neviditelný. Je to člověk bez nároku na honorář, který pomáhá, protože věří, že se pomáhat má, a nečeká za to nic, krom dobrého pocitu.

Tato odpověď stojí za zastavení. Přišla od člověka, jehož celá kariéra spočívá na schopnosti pojmenovat to, co ostatní jen tuší. A mně, která se pohybuji v neziskovém světě každý den, přišla velmi přesná.

Kdo je pan N?

Pan N není literární postava. Jsou to konkrétní lidé, které potkáváme – ale jejichž jména neznáme. Jsou to ti, kteří tvoří páteř občanské společnosti, aniž by o tom věděli.

Podle šetření Českého statistického úřadu z roku 2023 se do dobrovolnické činnosti v České republice zapojil každý pátý dospělý, přesněji 19,2 % obyvatel ve věku 15 a více let, což představuje přibližně 1,66 milionu lidí. Jsou to muži i ženy, pracující i důchodci, lidé z vesnic i měst. Nejsilnější skupinou jsou lidé ve věku 25–64 let. Lidé v plné pracovní a často i rodičovské zátěži, kteří přesto nacházejí čas navíc. Jejich motivace je pozoruhodná: 29,8 % dobrovolníků uvádí jako hlavní důvod přesvědčení a víru v hodnoty, které daná organizace podporuje. Dalších 22,6 % chce jednoduše přispět komunitě nebo životnímu prostředí. Kariérní ambice? Pouhých 0,9 %. Hlavním motorem je tedy „pouhý“ pocit, že vykonali něco dobrého, a přesto systém funguje.

Hodnota, která se nevidí na faktuře

Ekonomie umí ocenit viditelné. Zdravý rozum (a data) ocení i neviditelné. Ministerstvo vnitra ČR odhaduje, že dobrovolníci v Česku každoročně odvádějí práci v hodnotě přesahující 38 miliard korun. To není charita. To je infrastruktura. Jsou to nemocnice, kde dobrovolníci sedí u lůžek pacientů. Hasičské sbory, kde se ve středu večer scházejí lidé, kteří ráno musí do práce. Spolky, kde se senioři učí zacházet se smartphonem, protože jinak by zůstali sami. Sbory, kam docházejí děti, jež by jinak strávily odpoledne u obrazovky.

Přesně o tomto hovoří data ze Satelitního účtu neziskových institucí ČSÚ: neziskový sektor se podílí na tvorbě HDP přibližně 1,78 %, přičemž dobrovolnická práce tvoří nemalou část jeho „produkce“. A přesto se tento sektor financuje z více než třetiny z veřejných zdrojů – tedy z daní těch stejných lidí, kteří navíc ještě dobrovolničí. Pan N platí daně a k tomu pomáhá zadarmo. Systém to ví. Jen mu to moc neříká.

Sociální logika nezištnosti

Nabízí se přirozená otázka: proč to dělá? Podle klasické ekonomické teorie racionálního aktéra taková činnost nedává smysl, přesto ji dělají miliony lidí. Vysvětlení nesahá k naivitě, sahá k tomu, čemu výzkumníci říkají sociální kapitál: sítě důvěry, reciprocity a sdílených norem, které drží komunity pohromadě a které se nedají koupit, jen pěstovat. Přesvědčivě ji popsal americký politolog Robert Putnam, a každý, kdo pracuje v neziskovém sektoru nebo dobrovolničí to zná z vlastní zkušenosti.

Pan N tedy nejedná iracionálně. Jedná v logice jiného systému – systému, kde odměnou nejsou peníze, ale pocit sounáležitosti, smyslu, důstojnosti. Výzkumy konzistentně ukazují, že dobrovolnictví pozitivně koreluje s psychickou pohodou, pocitem smyslu života i fyzickým zdravím. Pan N nepomáhá navzdory svým vlastním potřebám. Pomáhá mimo jiné pro sebe, jen v jiné měně, než na jakou jsme zvyklí.

To ovšem neznamená, že si společnost může dovolit tuto logiku ignorovat nebo zneužívat.

Nebezpečí neviditelnosti

Stagnace dobrovolnictví, o níž hovoří vládní dokumenty, je varovný signál. Podle dat ČSÚ počet dobrovolníků v neziskovém sektoru v roce 2023 meziročně klesl o 6 %. Proč? Protože neviditelnost má svou daň. Práce, která často připomíná boj s větrnými mlýny, bez uznání nakonec lidi unaví. Systémy, které čerpají ze zdrojů, aniž by je obnovovaly, se vyčerpávají.

Ceny, jako ta udělovaná Nadací Pangea, jsou proto víc než gesto. Jsou symbolickým aktem uznání. Veřejným signálem, že na hodnotách záleží a že společnost si všímá těch, kteří je naplňují činem. A právě tato funkce – upozornit, pojmenovat, zviditelnit – přesahuje samotné laureáty. Každý takový večer je připomínkou, že za oceněnými stojí miliony dalších pánů a paní N, kteří dělají totéž mimo záři reflektoru.

Co si z toho vzít?

Preissova myšlenka z galavečera Nadace Pangea nevyzývá k tomu, abychom ceny přejmenovali nebo je rozdávali plošně. Je to výzva k jiné citlivosti – osobní, institucionální i politické.

Na osobní rovině si povšimněte pana N ve svém okolí. Souseda, který organizuje sběr pro potřebné. Kolegyně, která doučuje děti z azylového domu. Staršího muže, který každé ráno vyvěšuje vlajku na obecním úřadě bez toho, aby ho o to někdo žádal. Můžete mu poděkovat, nebo dokonce pomoci.

Na institucionální rovině by měly systémy závislé na dobrovolnické práci tuto závislost uznávat: veřejně, konkrétně a opakovaně. Uznání není sentimentalita. Je to udržovací práce sociálního kapitálu.

Na politické rovině se v samotném vládním dokumentu píše, že „rozsah dobrovolnictví prozrazuje náladu ve společnosti a ochotu k solidaritě“. Jinými slovy: kolik pánů a paní N v zemi aktivně pomáhá, je barometrem zdraví demokracie. Stagnace je signálem, nikoliv samozřejmostí.

Komenský by souhlasil

Nadace Pangea se odvolává na Komenského a jeho ambici „nápravy věcí lidských“ - emendatio rerum humanarum. Komenský ovšem nepsal o hrdinech. Psal o systému – o vzdělání, o výchově, o tom, jak naučit člověka být člověkem. Věřil, že náprava světa není věcí výjimečných jedinců, ale věcí kultury, která vyrábí lidi schopné a ochotné přispívat.

Pan N je produktem takové kultury. A zároveň je jejím tvůrcem.

Cena Nadace Pangea každý rok udělá něco důležitého. Ukáže na jevišti, ve světle reflektoru, konkrétní tváře, a řekne – takhle se to dělá. To je nezbytné. Preissova otázka udělala něco stejně důležitého – rozšířila kužel reflektoru. Připomněla, že za každým oceněným stojí tisíce lidí, kteří v tichosti dělají totéž. Nemusíme je znát jménem, ale zaslouží si, abychom o nich alespoň věděli.

Data: Český statistický úřad — Dobrovolnictví v ČR 2023 (publikováno červen 2024); Ministerstvo vnitra ČR — projekt Rozvoj dobrovolnictví; Satelitní účet neziskových institucí ČSÚ (2025); Nadace Pangea — nadacepangea.cz