Noc s operou nebo spíš další pivní festival v Plzni?

Aida pod širým nebem. Velkolepá reklama, všude slova jako velkolepý, strhující, úžasný. Ale jak to bylo doopravdy?

Už nějaký ten pátek jsem se těšila na operní večer plzeňského Divadla J.K.Tyla pod širým nebem. Nechala jsem se strhnout reklamou a "zvěstmi", které kolovaly. O velkoleposti scény, obřích komparzech, pyrotechnických efektech a zvířatech na scéně. Říkala jsem si, jak to bude parádní v přírodním prostředí a jak mnou bude prostupovat hudba a atmosféra.

Když jsme dorazili do areálu amfiteátru na Lochotíně, byli jsme překvapeni množstvím lidí. Spokojeně jsme diskutovali, jak to přilákalo i lidi, kteří do divadla moc nechodí a že to je skvělá příležitosti jim ukázat jak dechberoucí to může být.

Našli jsme si místečko na trávě přesně uprostřed areálu a plácali se po ramenou, jak hezké místo jsme si našli. Začali jsme se rozhlížet okolo sebe. Nejdřív nás překvapilo oblečení návštěvníků. Kraťasy a kostičkovaná košile patřily mezi haute couture večera. Kšiltovky, pánové bez triček, vytahaná trička a všude vykukující podprsenky byly všude okolo nás. Přítelův oblek a moje malé černé působily jako bychom přišli z opery a ne do ní.

Po dalším rozhlédnutí se, jsme usoudili, že sklenka vína bude tím pravým doplňkem a tak jsem tedy vyrazila ke stánku Bohemia Sekt. Byla jsem asi čtvrtá na řadě a vedle mne se vlekla fronta asi 50ti lidí čekajících na pivo. Můj šálek kávy to k opeře není, ale budiž. Slečny ve stanu Bohemia Sekt rozlévali několik druhů vína vždy tak, že ho nalily do jedné skleničky s mírou (kterou ani jednou nedolily víc než centimetr pod čárku) a pak ho přelily do sklenky. Druhy vína a barvu vína neřešily. Prostě všechno přešlo přes tu jednu skleničku. Bylo tedy už jedno, zda jste chtěli výběr z hroznů nebo Sklepmistra. Byla to roztomilá směska lehce narůžovělé barvy. Jejich rychlost a neschopnost provádět základní početní úkony do 200,- ani nekomentuji.

Když jsem se vracela zpět, prošla jsem okolo stánku s klobásami a langoši. Jako vážně? Catering na operním večeru jsou langoše a klobásy? A ty langoše a klobásy prodává cca 150kg pán, který se rozhodl, že tričko je přežitek, takže se všichni mohli kochat důkazy, že jeho produkty nejsou úplně štíhlé postavě lichotící.

To jsme se tomu ještě smáli.

Večer začal proslovy, kde opět chyběl primátor města Zrzavecký (kulturní akce jsou mu zřejmě v Plzni zapovězeny).

Opera začala. Prvním problémem bylo, že uprostřed amfiteátru nebylo slyšet vůbec nic. Sem tam člověk slyšel tón z orchestru, ale o kvalitním poslechu nemohla být řeč. V momentě, kdy začal zpěv nastal další problém. Titulky na malých obrazovkách byly z dálky prakticky nečitelné. Kdo příběh neznal, měl prostě smůlu. Přitom stačilo je promítat na obrazovku velkou nad jevištěm.

Protože Aida začala někdy těsně před devátou, bylo ještě hodně světla, takže se postavy z dálky na jevišti ztrácely. Když se později setmělo, postavy nebyly dostatečně nasvětlené, takže je opět člověk hledal všude možně. Naštěstí byly postavy všechny tak neskutečně statické, že je člověk po chvíli objevil.

Monumentální komparz spočíval v tom, že skupiny herců chodili na jeviště a z jeviště bez nějaké větší činnosti. Pak asi 3 akrobati vylezli na stožáry a koukali dolů. Člověku se skoro "tajil dech". Ale opravdu jen skoro.

Uprostřed první části se náhle změnil font titulek, zmenšil velikost a přešel navíc na kurzívu, takže se stal absolutně nečitelným. Paráda.

Přišla ohromující scéna se zvířaty. Představte si, že přišli DVA KONĚ. No opravdu. DVA KONĚ přivedli před jeviště a zase je odvedli. Kdybych už neseděla, sedla bych si z toho na zadek.

Baletní choreografie působily jako by je předváděla baletní přípravka. Hlavně tam nedávat moc pohybu. Co se týče jejich sehranosti, to je kapitola sama pro sebe. Nejen že nedokázali udělat jedinou sekvenci pohybů sehraně, ale oni nezvládli ani stát v rovné řadě. Buď byli nakřivo, nebo úplně cik-cak.

Hudební stránku večera hodnotit ani nemůžu, protože jsem prostě skoro nic neslyšela. Když vše gradovalo do forte, konečně to znělo tak, jak mělo znít piano. Mrazení po zádech se tedy nedostavilo. 

O dovršení špatného kulturního zážitku se postarali sami diváci. Za námi seděly na židličkách 4 dámy, které odmítly držet zobáky po celou první část a když je několik lidí okřiklo, tak se ještě vztekaly, že by to šlo říct slušně. Následně vytáhli plechovky pití, skleničky a brambůrky. Ano brambůrky, které tak skvěle šustí, když je vyndaváte z pytlíku.

Další diváci považovali za naprosto v pořádku chodit během představení pro další a další pivo (fronta se nikdy nezmenšila), langoše se nikdy nepřestaly smažit a klobásy prskat. Fakt, že se pro to všechno chodili přes štěrkový chodníček už jen podpořil ten silný kulturní zážitek. Jeden pán dokonce upadl přes sedící slečnu, když doslova utíkal pro další pivo.

A nakonec první části přišli ke slovu slibované pyrotechnické efekty. Představte si, že ze DVOU hořáků hořel oheň a ze DVOU trysek se pod tlakem valila pára. Asi tak 4 sekundy.

Nevím, zda se po přestávce něco zlepšilo (možná přišli 3 koně nebo oheň tryskal ze 4 trysek), nebo ještě zhoršilo, protože my jsme odešli k Mansfeldovi na pivo a utopence. A nebyli jsme sami. S námi odcházelo cca 600 lidí (možná víc, ale my už byli pryč).

Tak naprosto nevyužitou šanci a absolutní amatérismus techniků DJKT jsem opravdu nečekala.

A jestli ti lidé, co přišli výjimečně na divadlo přijdou znovu? To těžko. Takovouhle statickou nudu a zoufalost snad nikdo dvakrát vidět nechce.