Em

První pokus o část povídky. Vznikla za účelem autorského čtení v rámci semináře Komunikace a rétoriky v rámci mého "pedagogického vzdělávání" :).  Buďte kritičtí, ale ohleduplní prosím k mé prvotině :)

Dříve nebo později to Melicharovi stejně dojde. Říkala si Mira. Stála opodál od hloučku chlapců, kteří se shlukli okolo té věci ležící na zemi. Nervózně těkala pohledem z jednoho na druhého a čekala, kdy to přijde. V hlavě jí běželo milion myšlenek. Nad všechny ale skákala ta, která jí říkala, že je konec. Že je konec její hry, kterou tak důmyslně začala hrát už téměř před rokem a která teď ztroskotala na takové malichernosti. Melichar se k ní otočil čelem a upřel na ní pohled, který Mira nedokázala přečíst. Ví to, nebo mu to prostě nedošlo? Když v tom se Melichar pousmál a se smutným pohledem se otočil zpět. Jeden z chlapců v hloučku začal vykřikovat: „To přeci není možné. Jak se tohle mohlo stát? Vždyť to mělo vyjít!!! Jestli já ho dostanu, tak ať si mě nepřeje!!!“ Všechny přítomné odehnal od věci na zemi až příchod slečny Marešové. Podívala se na zem a slova z ní pomalu vypadla: „No konečně to někdo udělal … Mladí muži už nemají moc„. S těmito slovy prošla dál, jako by se nechumelilo a jiný z chlapců už jen poznamenal: „No super …“.

Mira se rozhodla, že tomuhle divadlu rozhodně dál přihlížet nechce. Nemá na to přeci ve své pozici nervy. Otočila se a sotva udělala pár kroků, někdo ji chytil za rameno. Prudce sebou škubla a setřásla ruku z ramene. Věděla, že to byl on. Melichar. Ještě zády k němu procedila skrze zuby: „Co je?!“ „Nic, co by bylo“ odvětil Melichar a hned dodal „jen jsem chtěl vědět, co děláš dnes večer, ale když tě vidím, jak se zase vztekáš, tak mě nějak přešla chuť.“ S těmi slovy zmizel zpět v hloučku chlapců a přidal se k jejich debatě o té věci. Mira si v duchu jen nadávala, ale s hlavou vztyčenou odešla. Co já se budu namáhat, běželo jí hlavou, je to jeho oddíl. Jak tak bloumala po parku, do hlavy se jí stále tlačila otázka, co teď. Není příliš nebezpečné pokračovat v rozehrané hře? Co když bude její identita odhalena? Co když nepůjde navázat tam, kde skončila? S plnou hlavou vířících myšlenek se vzdálila od místa nálezu.

„Co to s ní sakra zase bylo? Kdo se v tý ženský má vyznat?“ rozohnil se Melichar před chlapci. V tom mu ale došlo, že oni to stejně neví ani nepochopí. Jsou ještě mladý na to, aby chápali, jak to se ženskejma chodí. Chlapci na něj nechápavě koukali, ale jejich pozornost pořád ještě přitahovala ta věc na zemi. Nemohli se vyrovnat s tím, že jejich pokus je nenávratně ztracen. Melichar jen dlouze hvízdl, což bylo pro chlapce znamení vzdálit se do svých stanů. V hlavě mu běžel jen obraz Miry. Pryč od ní, protože ona je jednoduše nevyzpytatelná. V jejím spojenectví to nikdy nedostaneme. Zmizela odsud jak poděs a ani se nezeptala, jak se to stalo. Je tak neskutečně krásná, ale je Mílova. Mám nebo nemám? Mám. Určitě mám. Mám na ní. Bude moje, ať chce či nechce. Stejně je tu jen kvůli prachům. O ty děcka jí nikdy nešlo. Zvedl se a zamířil do svého stanu, kde jen padl na spacák a během chvíle usnul.

Když se oba sešli večer u stolu v jídelně, koukali na sebe jak na vrahy. Ani jeden nevěděl co říct, jak začít. Miloš je chvíli pozoroval a pak přátelsky šťouchl Miru pod žebra. Ta po něm hodila pohledem, který by mohl zabíjet, a Milošovi došlo, že tady není něco v pořádku. To už se ale ozval pronikavý zvuk píšťalky oznamující večerní debaty. Nejstarší z chlapců, Matěj, stál na židli a předzpívával bojovou píseň. Chlapci po něm opakovali každou sloku. Když dozpíval, začal odříkávat heslo: „My mladí muži máme mezi mladými moc. Není nemoci, není nedostatků, není nadávek. My mladí muži máme mír.“ Potom se zvedl Melichar a zlomeným hlasem začal: „Mládenci. Dnes se stalo, co se stalo. Ostatní družstva už ví, že jsou ve výhodě. Ztratili jsme to nejdůležitější. Leží to tam jak onuce, jak kus hadru. Na známku naší potupy, musí zůstat ležet dál. Hlavy vzhůru hoši. My máme moc! I bez toho.“ Posadil se a zvedla se Mira. „Chlapci. Jsem zde jako vyslankyně silných slečen. Distancujeme se od této záležitosti a dáváme jasně najevo, že viník, musí být potrestán. Víme, kdo to byl.“ S těmito slovy vypukl neuvěřitelný hluk. Melichar se nechápavě díval na Miru, hledaje odpověď v jejích očích. Mira si uklidnila rozvášněné chlapce a pokračovala: „Nečekejte ode mne konkrétní odpověď. Víte sami dobře, že Vám to říct nesmím. Odpověď hledejte sami mezi sebou. Někdo z Vás ví, kde je potřeba viníka hledat a jak získat zpět Vaši čest.“ Mira dokončila svou rozpravu a dodala jen heslo: „Mladí muži mají moc. Silné slečny se setkají se snovými silami.“ S těmi slovy sebrala své věci ze židle a odešla. Melichar vyběhl za ní, ale jako by se za ní zavřela země.

Po večerce se Melichar vydal směrem k jejímu stanu. Vstoupil a uviděl ji, jak se probírá haldou papírů. „Neumíš se zeptat, než někam vstoupíš?!“ vyštěkla na něj Mira a rychle schovávala papíry plné nákresů her a strategií. „Promiň“, řekl Melichar. „K té věci z odpoledne. Je mi jedno, kdo to byl, to si kluci vyřídí sami. Jsme tady kvůli Tobě. Spojenectví nechci, ale chci Tebe.“ Mira zalapala po dechu. Nevěděla, kam tím Melichar míří. Ona je přeci s Milošem. Co to má znamenat? „Seš normální? Chceš, aby tě Míla slyšel? Copak nemáš ani trochu soudnosti?“ „Miláčku, už mě zase špatně chápeš. Nechci Tě pro sebe. Chci tě pro tým. Chci Tě, abys konečně vyložila karty na stůl a řekla, o co tady vlastně jde.“ Mira chvíli uvažovala nad vzniklou nabídkou a přitáhla si Melichara za límec tak blízko, že cítila kari z večeře. „Melichárku, mě nikdy zadarmo nedostaneš. Tak či tak. Nemysli si, že ty hezky poprosíš a já přilezu jako pejsek. Muž má o ženu bojovat. Míla si mě vybojoval. Co ty? Zůstáváš pozadu.“ S těmi slovy ho pustila a políbila ho. Melichar stál chvíli jak opařený, potom jí polibek oplatil, zvedl se a odešel.

Miloš mezitím stál opodál schován ve tmě. „Tak o tohle tady jde. Věděl jsem, že když odvedu pozornost kluků, neudrží to v bezpečí. Přišli o to nejcennější, co měli. A tady jsou důsledky. Miro, Miro!!! Zahráváš si s ohněm. A hlavně se mnou. Uvidíme, co ukáže zítřek ….“