„Za všechny tyto dny jsem opravdu velmi vděčná“

Dvacetiletá Insa Katharina Lindner z Německa působila od září 2025 do konce srpna letošního roku v Památníku Lidice jako dobrovolnice. Své dojmy z ročního pobytu sepsala ve velmi osobním textu.

Památník Lidice dlouhodobě spolupracuje s organizací Aktion Sühnezeichen Friedensdienste (ASF), která umožňuje dobrovolníkům ve věku 19–30 let působit v nejrůznějších institucích. Zde se pod dohledem patrona organizace ASF/Servitus a koordinátora, jenž má dobrovolníky v dané instituci na starosti, podílejí na předem domluvených aktivitách.

Insa Katharina Lindner v rámci svého působení provázela návštěvníky v anglickém a německém jazyce, pomáhala s digitalizací sbírek a podílela se na organizaci vzpomínkových akcí. Své dojmy z práce dobrovolníka v Památníku Lidice i vnímání tragického příběhu starých Lidic a jejích obyvatel sepsala Insa ve velmi osobním textu, se kterým bychom Vás touto cestou rádi seznámili:

„Poslední rok jsem pracovala jako dobrovolnice pro Památník Lidice. Stále si pamatuji, jak jsem do Lidic přijela poprvé. O jejich historii jsem věděla jen velmi málo, ale chtěla jsem se dozvědět více a velice jsem se těšila na to, jak bude moje práce v památníku vypadat.

Bylo září a kvůli nemoci jsem bohužel zmeškala svůj první oficiální pracovní den. Ještě více jsem se proto těšila na tolik očekávané zahájení mého působení. Do Lidic se mnou napoprvé jela naše koordinátorka, aby mi ukázala cestu. A první procházka po obci byla pro mne velmi příjemným zážitkem. Pocházím z malé vesnice a hlučná a rušná Praha, kde jsem byla ubytovaná, mě trochu ochromila. Lidice tak pro mě představovaly malý tichý únik do té doby, než jsem si zvykla na život ve velkoměstě.

Několik týdnů po mém nástupu jsem absolvovala svou první prohlídku v roli průvodce a od té chvíle jsem se tomuto svému hlavním úkolu začala věnovat opravdu naplno. Ráda jsem pozorovala, jak měly jednotlivé skupiny během mého výkladu různé reakce. To dělalo každou prohlídku zajímavou, ačkoliv jsem příběh Lidic vyprávěla předtím již mnohokrát a originální otázky návštěvníků mě vždy dovedly k novému poznání. Během prohlídek pietního území jsem také intenzivně vnímala, jak se toto místo v průběhu ročních období mění.

Lidice by neměly být nikdy zapomenuty. Doufám proto, že jsem mohla i já sama umožnit dalším lidem, aby si Lidice a jejich obyvatele připomněli a na místě se osobně seznámili s hrůzami, které přinesl režim postavený na nenávisti. Návštěvníkům jsem ale vždy vyprávěla i o neuvěřitelné mezinárodní solidaritě a naději, které budou s Lidicemi navždy spojeny.

Kromě průvodcovské činnosti jsem pracovala také v kanceláři Lidické galerie, kde jsem se věnovala odbornému výzkumu a studiu historických materiálů. Postupem času se stala prioritou digitalizace sbírek, a tak jsem trávila stále více času v suterénu galerie, kde jsem skenovala fotografie, dokumenty a předměty z umělecké sbírky. Brzy jsem k sobě získala i kolegu, se kterým se mi velice dobře spolupracovalo.

Měla jsem také možnost zúčastnit se vzpomínkových akcí v Lidicích a Ležákách. Ta červnová podvečerní procházka po území bývalé vesnice, kde návštěvníci na místech tehdejších stavení společně zapálili svíčky na památku původních obyvatel, je pro mne vzpomínkou, kterou si budu navždy uchovávat v srdci.

Práce v Památníku Lidice se mi moc líbila, i když některé dny byly snazší a některé naopak těžší. Někdy jsem byla prostě jen šťastná, že jsem sem mohla přijít a zcela se ponořit do činnosti této organizace, některé dny mě hrozná realita toho, co tu nacisté provedli, opravdu dojímala. Některé dny jsem vedla velmi zajímavé skupiny návštěvníků s mnoha otázkami, jiné dny byly naopak slabší. Občas jsem se u skeneru hodně nudila, jindy jsem si zase užívala pracovní rutinu. Za všechny tyto dny jsem ale opravdu velmi vděčná a za nic na světě bych si tento rok nechtěla nechat ujít. Budu na něj s láskou vzpomínat a bude mi moc chybět.“

Foto: Karel Cudlín