Příběh lodi jménem Lidice

Obchodování s exotickými zeměmi, pašování zbraní do Alžíru, ale třeba i záchrana italského trosečníka. To vše je příběh lodi jménem Lidice.

Na vypálení obce Lidice a vyvraždění jejích obyvatel v červnu 1942 reagoval vzápětí celý svobodný svět: po Lidicích byly pojmenovávána nejen města, městské čtvrtě, ulice a náměstí, ale jméno Lidice se stalo oblíbeným třeba i jako křestní jméno, a to zejména v latinské Americe. Poválečné Československo pak dále rozvíjelo odkaz vypálených Lidic a tak došlo i k tomu, že jedna z prvních moderních lodí československé námořní flotily dostala jméno Lidice.

Československá námořní flotila fungovala již po založení československé republiky, ovšem teprve po druhé světové válce došlo ke skutečnému rozvoji obchodu prostřednictvím nově stavěných moderních lodí, které zajišťovaly výnosný obchod a to na trasách hlavně mezi Evropou a Asií. Obchody probíhaly hlavně se spřátelenými zeměmi: Čínou, Kambodžou, Kubou a jinými. Od roku 1952 byla čsl. námořní plavba zajišťována podnikem Čechofracht, později pak Československou námořní plavbou (ČNP). Na konci roku 1954 byla ve finské loděnici v Turku postavena loď jménem Lidice, tehdy velmi moderní loď, o délce 139,4 metrů, šířce 17,6 metrů, s nosností 8500 tun. Denně loď spotřebovala 22 tun paliva a byla schopna dosáhnout rychlosti 14,5 uzlu. Posádku tvořilo 48 mužů, kapitáni se střídali (českoslovenští a sovětští). Loď byla zaplacena Čínou, která tehdy z politických důvodů nesměla provozovat námořní dopravu. Loď Lidice byla nejdříve využívána pro obchodování mezi evropskými a čínskými přístavy a později v šedesátých letech i pro velmi výnosný obchod s Kubou. Pod československou vlajkou plula tato loď celých dvanáct let a v únoru 1967 byla pak předána Čínské lidové republice, společnosti COSCO.

Záchrana italského trosečníka Bruno Roty

V listopadu 1955, tedy zhruba rok po svém spuštění na vodu, během plavby po Středozemním moři, zachránila loď Lidice italského trosečníka jménem Bruno Rota.
Tento pětatřicetiletý italský námořník pracoval na lodi Patrizia, která se během prudké bouře potopila nedaleko libanonského Bejrútu. Potopení lodi italské lodi zavinil prý špatně upevněný náklad, který během bouřky převážil loď - ta se nakonec potopila a to i se všemi námořníky na palubě. Námořníci měli ale štěstí v neštěstí: nedaleko plující americká loď zachránila celou posádku Patrizie - ovšem právě až na jediného námořníka a tím námořníkem byl právě Bruno Rota, kterého v bouřce nemohli najít. Bruno viděl, že americká loď odplula a že je sám na moři, že ho tedy nikdo nezachrání, nepropadl ale panice a z okolo plujících trosek lodi si postavil vor. Na tomhle primitivním voru se pak snažil přežít a doufal, že ho nějaká loď najde. Na voru strávil celkem třináct dní, bez jídla a pitné vody, kterou získával, jen když pršelo.

Tou dobou plula loď Lidice na trase ze Suezského průplavu do rumunského přístavu Konstance v Černém moři a byla právě zhruba v polovině cesty, když jednoho rána zpozorovali námořníci vor s trosečníkem. Spustili proto na moře člun a vytáhli umírajícího námořníka na palubu. Zachráněný námořník pak na palubě československé lodi doplul do tureckého přístavu, kde byl předán italskému konzulátu. Během svého nedobrovolného pobytu na moři námořník zhubl o pětadvacet kilo.

Výše uvedený příběh byl románově zpracován spisovatelem Jiřím Kupkou v knize „Loď do Šanghaje“ a byl autorem ideologicky zcela změněn tak, že oním zachráněným trosečníkem se stal Němec, který v kladenském gymnáziu odebíral děti lidickým ženám. Na konci příběhu se pak onen zachráněný raději otráví, protože se jako válečný zločinec bojí odplaty. Loď jménem Lidice tak pro něj zároveň slouží jako připomínka jeho zločinů…

Pašování zbraní do Alžíru

Válka za nezávislost Alžírska začala protifrancouzským povstáním dne 1. listopadu 1954. Alžírská Fronta národního osvobození (FLN) tehdy zahájila ofenzivu proti francouzské správě. Československo jako aktivní podporovatel „národně osvobozeneckých hnutí“ nemohlo zůstat stranou a nijak se tedy nebránilo, když ke konci ledna 1957 kladně reagovalo na poptávku po prodeji zbraní do Alžíru, obzvláště když zákazníci platili v dolarech. Samozřejmě nebylo možné dovézt zbraně přímo do Alžírska, pro transport zbraní se proto používaly okolní země – hlavně Maroko a Egypt. První dvě dodávky zbraní proběhly úspěšně, třetí však již byla zabavena francouzskou správou. Pro další dodávku zbraní byla vybrána loď Lidice a zároveň bylo rozhodnuto, že se tentokrát nevyužije lichtenštejnský prostředník a zbraně budou prodány přímo – a právě to se vzápětí ukázalo jako špatné rozhodnutí, neboť celá akce skončila fiaskem a mezinárodní ostudou.
Na jaře roku 1959 tak loď Lidice vyjela s obrovským nákladem 581 tun zbraní (vezla pušky vz. Mauser, kulomety, náboje a jiný materiál) směrem k marockému přístavu Casablanca. 7. dubna, pouhých 20 mil od marockého přístavu byla loď Lidice zadržena francouzským námořnictvem a následně byla přinucena přistát v alžírském přístavu nedaleko Oranu. Zde byly zbraně vyloženy pod dohledem francouzské armády, následovala diplomatická přestřelka a došlo k ochlazení vzájemných vztahů obou zemí, Francie a Československa. Na celé události je smutné právě i to, že pro pašování zbraní (často ještě přebytků z dob Wehrmachtu) byla použita právě loď Lidice.

Závěr

Loď Lidice byla v provozu od 14. listopadu 1954 do 29. listopadu 1966, tedy celých dvanáct let. Během této doby převezla mnoho nákladu, návratnost byla cca 15%. Nejvíce ziskovou destinací byla Kuba. Provozování lodi Lidice, moderně vybavené a pro posádku pohodlné lodi, patří mezi úspěšné aktivity bývalého Československa, a byť pověst lodi Lidice kazí aféra s pašováním zbraní, tak na druhou stranu bychom neměli zapomínat ani na výše uvedený případ záchrany italského trosečníka. Mimochodem, víte, že Bruno Rota nakonec pověsil námořnické řemeslo na hřebík, oženil se a usadil v Terstu?

Autor článku: Michal Pupcsik