Nejen vánoční rozjímání - Všem vlastencům šlo o holý život

Již třetím rokem zuřila válka, která pro naši zemi započala skoro prakticky již potupnou Mnichovskou zradou, která chtě nechtě vyústila v celosvětový válečný konflikt dnem 1. září 1939, kdy Německo a jeho wehrmacht přepadl Polsko.

Následovala řada německých válečných operací. Přesto se národy nevzdávaly a postupně zvedaly „hlavy“. Uplynuly ony téměř tři roky, kdy surově a masově na Kyjovsku zatýkalo gestapo bez skrupulí vlčího roucha. Oběťmi byli normální lidí, kteří chtěli žít svobodně, pracovat pro svou zem a proto pomáhali, jak mohli, tím co jim bylo blízké, tím co mohli. Ukrývali parašutisty a končili na popravišti v Kounicových kolejích v Brně. Desítky lidí gestapo popravilo a nikdo z těch co přežili, netušil, že to může být i horší. Pláč, slzy, zaťaté pěsti skřípení zubů a trvale se v paměti národa zakořenil vzdor proti moci, která se arogantně zločinecky mocensky chovala.

A pak poprava jednoho z těch nejvyšších nacistických pohlavárů… a mstivá heydrichiáda rozpoutaná nacistickým katem proti lidem v Protektorátu Čechy a Morava. Tisíce popravených gilotinou, provazem či kulkou popravčí čety. Následují výslechy, mučení zvěrskými prostředky, vynucování udání dalších vlastenců, týrání a pronásledování v této době především Čechů a Moravanů včetně bestiálních poprav nepřestalo až do konce války.

Dne 17. září, vydal Rechssichewrheitshauptamt  v Berlíně (velitel bezpečnostní policie a bezpečnostní služby) rozkaz, aby byli zatčeni určití lidé, jejichž příbuzní již bojovali proti říši! Během dvou dnů akce „E“, Emigranten, kterou řídilo Gestapo po celém území protektorátu, naplnila prostory prozatímního lágru, který byl zřízen ve Svatobořicích u Kyjova. Dva tisíce rodinných příslušníků skončilo za neprůhledným plotem s ostnatým drátem a hlídacími strážními věžemi s kulomety.  Více než pět set z nich mělo  syny v řadách RAF v Anglii, a další na jiných válečných bojištích ve světě.

Akce „E“ byla provedena rychle, přípravy se podařilo zcela utajit. Mimo jiné i proto byly ubytovací a stravovací podmínky v lágru na tak vysoký počet rukojmích nepřipraveny. Tristní stav se záhy promítl do vzniku tyfu, úplavice a dalších chorob, které internované vězně nevybíravě napadaly. Nemoci, výslechy, týrání a odvozy heftlinků k výslechům na gestapo v Brně, byly na denním pořádku. Umírali lidé, kteří neváhali bojovat. Strach svým hulvátským chováním denně umocňoval říšský zaprodanec a lidská zrůda, velitel lágru! Zima, mučírna zvaná márnice, noční nástupy před světly reflektorů a další metody zde používané k fyzickému i psychickému teroru, si vůbec nezadaly s metodami, které se používaly i v jiných koncentračních táborech. Jak se po celou dobu jejich věznění později ukázalo, nejhorší byl strach z příjezdu gestapa, které pokud někoho odvezlo, zpravidla pro něj nebylo návratu! Archivní dokumenty jich obsahují celou řadu, mezi lágry nechybí Osvětim ani Terezín v Čechách.

Marie Fraňková vzpomíná  - nebylo zde nic radostného, nejhorší bylo přežít první tři měsíce, nesměly jsme nikomu psát, nesměly jsme nic z domova dostat. Strava byla nuzná a dá se charakterizovat polévkou z řepy, vlastně to byla jakási vodnatá brynda, spaly jsme na palandách a na povel se obracely, představte si to 40 žen naráz! Neměly jsme chuť ani žít.  Týrání gestapem, nástupy v noci ….
Libuše Ingrová – pobyt v táboře byl krutý, nejen pro nejistotu, co bude dál, ale hlavně pro nedostatek jídla, podobně hovořila i Vlasta Babáková, Jan Perutka a další, někteří potvrdili, že se v lágru ani netopilo.“ Židé měli ještě větší hlad než my, jestli to tak jde vůbec říci, mnozí zde raději volili smrt,“ vypověděla Věra Abrahámková.

A náhle zde byly vánoční svátky 1942, jen tu a tam pronikaly do řad vězněných chmurné nálady ze zpráv z východního frontového bojiště. Jen tam viděli naději ve své marnosti. Té Naději pomáhali i obyvatelé zdejších okolních obcí. Naději v podobě bochníku chleba, které přelétávaly přes plot lágru i každý jiný drobek k snědku. Mnoho životů tato nezištná pomoc odvážných lidí ze Slovácka doslova zachránila. Byla nebezpečná, ale i rychlá. V počátcích internace však byla poskytnuta v pravou chvíli a v pravý čas.  Mnohý ze strážců lágru, jimiž byli čeští četníci však i to nevidění chleba přes plot „což byla nedbalost ve službě“, draze gestapu zaplatil svým životem.

Nastal Štědrý den, čas nešťastného rozjímání, touhy po svých blízkých, slzy trýznivého smutku, které dokáže ronit jen matka, když neví kde má syna, muže, příbuzné, s myšlenkami, které vzbuzují jen samé otazníky, žal a nejistotu. A náhle z potemnělé noci štědrého dne, zazněly od brány lágru vánoční písně, nám všem nejmilejší. Zněly potemněnou nocí z poza plotu ….

Internované vězenkyně Jiřina Červková, Františka Kuncová i Antonie Kuncová na tento večer nerady vzpomínaly. „Průběh Štědrého večera 1942 byl velmi smutný. Jako sváteční večeře byla meltová černá káva a plátek citronu. Hladově jsme seděly na palandách nebo lavicích u prázdného stolu a vzpomínky nás všech směřovaly za dvojitý plot k našich drahým. Jaké bylo naše překvapení, když jsme za plotem uslyšely vánoční koledy, které nám přišli zahrát svatobořičtí občané. Vyběhly jsme před baráky a s dojetím naslouchaly. Jako poděkování se z lágru ozvaly první tóny naší písně písní, národní hymny. Postupně sílila a po chvíli se rozezvučela táborem jako mohutný chorál.  Zpívali i svatobořičtí venku a v tu chvíli pouto sounáležitosti a přátelství překonalo vysoké ohrady s ostnatým drátem a spojila nás pevná víra, že se spolu jednou shledáme jako svobodní lidé v osvobozené vlasti. Zdejší lidé nám pomáhali, jak mohli, mnohdy za velmi nebezpečných podmínek.“

Podobně vzpomíná i Anežka Rozumová na nejkrásnější Štědrý večer 1942, kdy svatobořičtí přišli s hudbou na silnici, zahráli nám a zazpívali a pak my všichni sborem spolu. Slzy dojetí stahovaly hrdla vězněných. Zejména ženy z horního tábora cítily umocněnou úzkost a strach o své blízké v bojích na válečných frontách, ale i o příbuzné doma. Václav Seďa k tomu dodal, že právě o těchto vánocích byly do tábora tajně dopraveny i balíčky s dárky pro internované, když přišli občané zazpívat koledy. Podobně hovořila ve svých pamětech i máma letce RAF Josefa Františka, jednoho z nejlepších letců v boji o Anglii nebo spisovatelka Olga Klapálková, manželka pozdějšího generála AČR. Ale také matka  Otakara Jaroše, pozdějšího hrdiny v bitvě u Sokolova. Nad všemi událostmi tohoto svátečního večera „bděli“ naši četníci ze strážní služby. Ti totiž dali do obce echo, že gestapo odejelo do Brna. Byla to i doba, kdy následně v roce 1943 byli někteří svatobořičtí i mistřínští občané vyslýcháni či vyšetřováni a poté uvězněni gestapem, právě za podezření z pomoci internovaným politickým vězňům v táboře.

Už měsíc po těchto událostech, na konci ledna 1943, v bitvě na východní frontě nastal obrat ve vývoji válečných frontových bojů … ale do konce války ještě zahynuly miliony lidí, Slovanů, Židů i jiných národností …

Asi čtyři roky po těchto nejkrušnějších vánocích, byli v lágrových objektech jiní obyvatelé. Tentokráte ti, kteří směřovali z naší republiky do své původní vlasti.  Ano, občané s německou národností. Totiž od 1. ledna 1946 bylo v lágrových objektech zřízeno Internační středisko Svatobořice, když předtím zde byl Zajišťovací tábor a následně Internační tábor do konce roku 1945. Ve druhé polovině roku 1946 zde zůstali už jen přestárlí či nemocní Němci, které odmítli do svého okupačního pásma převzít Američané. Vlastní odsun Němců však nevymyslelo Československo či dokonce E. Beneš, ale Angličan Neville Chamberlain, který navrhl, aby po válce byly odsunuty do Německa všechny německé menšiny z Československa a Polska, aby byl etnický problém vyřešen jednou pro vždy. Výsledkem byl pak závazný protokol Postupimské Konference, schválený 2. srpna 1945, který Československo muselo dodržet. Vlastní odsun probíhal pod přísným dohledem Mezispojenecké komise vítězných mocností. Od října 1946 se celé zařízení přejmenovalo na Starobinec pro Němce a pak od ledna 1947 zde bylo Nemocniční středisko.  Strážní oddíl SNB byl rozpuštěn ke dni 16. října 1946. Ostrahu dále zajišťovali jen civilisté. Uvnitř střediska platil Domácí řád. Ke konci roku 1947 zde žilo 813 německých chovanců a dalších 25, kteří patřili k placenému personálu.

A zase byl vánoční čas. Tentokráte v roce 1947. Vánoce v objektu lágru, ve kterém byli týráni nejen krutým hladem, čeští vlastenci. Vánoce, byly ale jiné. Bez řevu gestapa, byl apelů a vyhrůžek zastřelením či nocí v mrazivé márnici. I jídelní lístek byl jiný! Ve fondu Moravského zemského archivu se dá vyhledat právě vzpomenutý dokument, který obsahuje každodenní jídelní menu od pololetí 1947 až do konce roku. Nařizovaly to totiž Směrnice pro hospodářskou službu v táboře. Ve dnech od 22. 12. do 24. 12. 1947 jsou na jídelníčku vedeny – snídaně - bílá i černá káva a sýr - oběd = hovězí vývar, rybí vývar, karbanátky, brambory, fazole na husto, guláš a štědrovečerní večeře? = smažené ryby, bramborový salát, vánočka, ovocný kompot. Pro úplnost je třeba dodat, že lístek byl zpracován i pro ty, kteří měli dietu.

Takový byl stav v lágru na vánoce 1947. V roce, kdy naši vlast postihlo abnormální sucho, kdy byla neúroda všeho, co se rodí na polích úrodného Slovácka. V roce, kdy bylo málo potravin pro všechny obyvatele vlasti. Když tak někdy slyším hlasy oné „pražské kavárny“, připadá mi, že možná ani neví, jak to tu u nás vlastně bylo. Ale to už by toto vánoční rozjímání šlo do jiné dimenze.

Jan Kux, autor je členem Klubu autorů literatury faktu