„Most života a naděje“. Sedmdesát let od založení Růžového sadu v Lidicích

Osobní výzva sira Strosse k založení „Sadu přátelství a míru“ se v polovině 50. let 20. století setkala s celosvětovým ohlasem. Lidický růžový klenot je dodnes chloubou středočeské obce, která po 2. světové válce vstala z popela.

V odpovědi na iniciativu sira Barnetta Strosse, britského poslance a lékaře, jenž stál u zrodu nových Lidic, byl v Československu založen Čs. výbor pro založení růžového sadu v Lidicích. Již roku 1954 obec navštívili Julius Jacobs (čestný předseda výboru Lidice Shall Live) s Harrym Wheatcroftem („největší pěstitel růží ve Velké Británii“ a rovněž šlechtitel tzv. lidické růže), aby projednali s architekty řídícími dostavbu Lidic podrobnosti osázení sadu.

Harry Wheatcroft s architektem Františkem Markem (uprostřed).

Výbor pro založení sadu měl poměrně málo času, zhruba osm měsíců, aby začal s plánováním a samotnou stavbou, která měla být dokončena v červenci. V řadách výboru zasedli mj. Zdeněk Fierlinger, předseda Národního shromáždění, nebo Gusta Fučíková z Čs. výboru obránců míru.

„Dr. Stross a pan Kraus z Průhonického výzkumného ústavu zkoumají zeminu a diskutují nad její vhodností pro růst růží.“ Propagační fotografie z anglického vydání Czechoslovak Life.

Do Velké Británie se v roce 1955 vydala delegace lidických žen, aby převzala nabízených 5 769 svazků růžových keřů. Jako první se přihlásilo město Coventry s tisícovkou růží, následovala další města – Cardiff, West Ham, Wolverhampton, Derby, Barnsley a Stoke-on-Trent. Slavnostní akce se konala v Londýně. Myšlenky se mimo Velké Británie rovněž ujaly další země Evropy, Asie i Ameriky, a to prostřednictvím svých mírových výborů. Mezi první dárce patřilo východní Německo, SSSR, Čína, Korea, Lucembursko, Rakousko, Rumunsko nebo Maďarsko.

Barnett Stross podává růže lidickým ženám – poslankyni Heleně Leflerové (vlevo) a předsedkyni MNV v Lidicích Růženě Krásové (Czechoslovak Life).

Projektantem sadu se stal architekt František Marek, vůdčí osoba architektonického týmu, jemuž byla svěřena výstavba celého lidického areálu. Z hlediska zahradnického sad navrhl Bohumil Kavka. Určit rozsah území pro sad a rozložení jednotlivých záhonů bylo velmi obtížné, neboť růže přicházely z celého světa až do doby samotného slavnostního otevření naplánovaného na 19. června 1955 – nebylo tedy předem jasné, kolik jich bude. A nepřicházely jen růže. Z francouzského Oradouru byly zaslány šeříky, z Holandska zásilka tulipánů, z Venezuely orchideje, z Řecka olivy, myrty a vavříny. Přicházely rovněž exotické rostliny, mezi nimi palmová semena z Kuby nebo z Uruguaye.

Návrh Růžového sadu od Františka Marka.

Podle Markova plánu se zahrada měla stát symbolickou spojnicí mezi starými a novými Lidicemi. Na pískovcových terasách a na mírně vystupujících pilastrech měla být zaznamenána jména dárců, do prostoru měly být zasazeny pískovcové vázy s květinami, které měly zmiňovat názvy měst stižených během 2. světové války podobným osudem jako Lidice. Před realizací došlo ještě k úpravám plánu, a sice jména měst byla ztvárněna v kamenném půlkruhu podepírajícím jednu z teras podle návrhu Bedřicha Stefana (který také později pracoval na sochách nacházejících se na pietním území), jména dárců byla zmíněna na samostatné ceduli.

Pískovcový půlkruh se znaky měst zničených ve 2. světové válce.

Sad protínaly tři osy, a sice alejová cesta od náměstí nových Lidic k nástupnímu prostoru do pietního území, osa hlavního přístupu od silnice a osa růžového sadu směrem k zamýšlené (nerealizované) kolonádě na protějším svahu, odkud by byl na prostor výhled.

Dvě skici z pera architekta Františka Marka.

Od počátku se počítalo také se sochařskou výzdobou, které se ujal akademický sochař Karel Hladík. Vytvořil sousoší chlapce a dívky s holubicí, nazvané Mír, jež bylo osazeno do centrálně umístěné fontány.

Karel Hladík: „Mír“

S budováním se začalo 14. března 1955. Nejprve bylo nutné odstranit zeminu v objemu asi 10 tisíc metrů krychlových, aby mohly být položeny rozvody vody pro zavlažování. Celá plocha se nachází v mírném svahu, který byl terasovitě upraven. Na záhony byl navezen humus, hnojivo a rašelina. Vlivem nepříznivého počasí se ale práce zpožďovaly, proto se navážené růže, které přicházely od února, musely nejprve umístit v květnících v provizorní školce na sousedním poli. Času bylo opravdu málo, a tak se na budování podílelo mnoho brigádníků, zahrádkářů z Prahy a okolí i lidické ženy.

Na třech hektarech plochy se nakonec podařilo do slavnostního otevření růžového Sadu přátelství a míru, které proběhlo 19. června 1955, vysadit celkem 17 tisíc růžových keřů…

Vedoucí britské delegace sir Barnett Stross předal své nůžky určené k symbolickému otevření nového růžového sadu jedné z lidických žen, poslankyni Heleně Leflerové. Vlevo drží pásku sedmnáctiletý Václav Zelenka, vpravo Veronika Hanfová – obě přeživší lidické děti určili nacisté k převýchově v německých rodinách.