„Jsme zde bez maminek a bez tatínků.“

Za dva týdny, 13. června 2026, si budeme v Lidicích opět pietně připomínat zdejší tragédii z 10. června 1942. Od vypálení původní středočeské obce letos uběhne právě čtyřiaosmdesát let.

Událost, která se navždy zapsala do dějin naší země, si vyžádala životy 192 mužů, 60 žen a 88 dětí. Právě vražda zcela nevinných dětí z Lidic je jednou z nejtragičtějších kapitol vyhlazení starobylé vsi německými nacisty.

Transport 88 lidických dětí odjel z kladenské reálky dvěma autobusy do Lovosic, kde nastoupil do vlaku, jenž děti 13. června 1942 dopravil do tábora sídlícího v komplexu bývalé textilní továrny v Gneisenaustrasse 41 v Lodži (Litzmannstadt). Jejich příjezd předznamenával telegram z pražského úřadu Horsta Böhmeho končící slovy: „... děti s sebou vezou jen to, co mají na sobě. Nějaká zvláštní péče není žádoucí.“ Oné péče bylo skutečně minimum. Děti dostávaly málo jídla a několik malých miminek, o která se starala starší děvčata, neustále plakalo hlady. Děti spaly na holé zemi, přikrývaly se kabáty, pokud nějaké z domova měly. Trpěly nedostatkem hygieny i nemocemi. Na rozkaz velitelství tábora jim nesměla být poskytována žádná lékařská péče.

Budova bývalé textilní továrny v Lodži se stala posledním místem pobytu lidických dětí před jejich odesláním do vyhlazovacího tábora v Chelmnu.

Krátce po příjezdu do Lodže bylo úředníky místní služebny Hlavního rasového a osídlovacího úřadu vybráno náhodně k poněmčení sedm dalších lidických dětí. Šest děvčat (Marie Doležalová, Emilie Frejová, Anna Hanfová, Marie Hanfová, Eva Kubíková, Věra Vokatá) a jeden chlapec – Václav Hanf. Toho se podařilo jeho dvěma sestrám zachránit tím, že si ho doslova a do písmene vybrečely. Mezitím již probíhala čilá korespondence mezi vedoucím Přesídlovací centrály v Lodži Hermannem Krumeyem a Hlavním říšským bezpečnostním úřadem (RSHA) o dalším osudu lidických dětí. Byl to zřejmě právě šéf jeho oddělení IV B 4 Adolf Eichmann, kdo dal koncem června 1942 definitivní rozkaz k bestiální vraždě.

Pravděpodobně v úterý 30. června 1942 dostaly lidické děti možnost napsat korespondenční lístky svým příbuzným. Těch několik, které skutečně dorazily k adresátům, nelze číst bez pohnutí. Dětským písmem napsané prosby o zprávy o mamince a tatínkovi a o kousek chleba jsou jednou z nejotřesnějších obžalob nacismu. Tím děsivější, že v době, kdy děti vzkazy psaly, již bylo dávno rozhodnuto o jejich hrozném osudu. Korespondenční lístky měly totiž pouze za cíl uklidnit ty starší před cestou na smrt a u příbuzných v Čechách vzbudit dojem, že děti byly skutečně kamsi odeslány na převýchovu.

Několik korespondenčních lístků napsaných lidickými dětmi dorazilo do protektorátu v prvním červencovém týdnu 1942.

Ve čtvrtek 2. července 1942 bylo všech zbývajících 81 lidických dětí předáno v Lodži místní úřadovně gestapa. Ta je vzápětí nechala převézt do sedmdesát kilometrů vzdáleného vyhlazovacího tábora v Chelmnu. Tímto okamžikem po nich mizí jakékoliv další stopy. Přestože se o osudu lidických dětí nedochovaly žádné písemné zprávy, je takřka jisté, že byly zavražděny právě na tomto hrůzném místě, a to nejspíše hned v den svého příjezdu, tedy v onen tragický čtvrtek.

Třiadvacet z osmdesáti dvou zavražděných lidických dětí.

Čtyři dny poté – 6. července 1942 – odeslala do Lodže pražská venkovní služebna Hlavního rasového a osídlovacího úřadu i děti z vyvražděných Ležáků a šestiletou Dášu Veselou z Lidic, kterou původně v Kladně vybrali k poněmčení a později jí z nejasných důvodů tuto „schopnost“ upřeli. I tato skupina dětí navždy zmizela v Chelmnu…

Čest jejich památce, na kterou nesmíme nikdy zapomenout.

Autor: Eduard Stehlík, ředitel Památníku Lidice