„Bydlím, tedy jsem… v Lidicích“

Celorepublikový festival Den architektury se po roce opět vrací do Lidic. Unikátní komentovaná prohlídka představí návštěvníkům interiér původního rodinného domu č. p. 116 vystavěného pro přeživší lidické ženy a děti.

Na rozdíl od mnoha jiných sídel, které byly za 2. světové války zničeny německými nacisty, se obec Lidice podařilo znovu obnovit. Povstala z popela jako bájný Fénix a příběh nesmírné lidské tragédie se již během několika málo let stal zároveň celosvětovým symbolem naděje na nový život…

Lidická domácnost příkladem moderního bydlení

Nové Lidice měly být dotaženy do posledního detailu, a tak bylo pamatováno i na úpravu a vybavení interiérů nových domů. V únoru roku 1949 byl vyhláškou ministra vnitřního obchodu zřízen národní podnik Nový byt, pod který se povinně sdružily (znárodnily) různé výrobní podniky. Tato státní firma pak zásobovala nábytkem všechny domácnosti v nově vystavěné obci.

Nový byt, národní podnik – „socialistická služba bytové kultuře“, hlásá nápis na nákladním voze zaparkovaném před jedním z nových lidických domů.

Snahu o vytvoření moderního účelného bydlení dobře ilustruje úryvek z dobových novin:

„Nové způsoby života, socialistické, vyžadují nového řešení bytového zařízení. Takový úmysl sleduje národní podnik Nový byt, který vybavuje nábytkem lidické domky. Přeje si přitom ukázat, jak takové účelně uspořádané bydlení má vypadat. Nábytkem jsou vybaveny dva pokoje a kuchyň. Ale jaký to rozdíl! Dřívější ložnice všelijak krouceně vyřezávané, nebo nevkusně napodobující různé slohy, jsou nenávratným anachronismem. Prostá, účelná jednoduchost, která umožňuje pohodlný spánek, splňuje všechny požadavky moderního bydlení. Hladké plochy ušetří práci při čištění, a přitom si přijde i hygiena na své. Druhý pokoj je napůl obývací a napůl jídelna. Jídelní část je přímo dveřmi spojena s kuchyní. Hospodyně se neunaví zbytečným pobíháním. Lidické ženy jsou spokojeny. Vše je vybaveno tak, aby to bylo vzornou ukázkou, jak se má bydlet.“

Nábytková sestava navržená do jídelny

Nelze samozřejmě tvrdit, že by účelnost v bydlení byla vynálezem nového společenského zřízení. Zde byla ale použita velmi komplexně a nové Lidice se staly vzorem pro ostatní československé domácnosti.

Hledání moderního výrazu se mísí s potřebou vyjadřovat se oproštěně, jednoduše nebo až stroze. Neplatilo to samozřejmě jen pro architekturu, ale také pro nábytkovou tvorbu a životní styl obecně. Podle Stanislava Dlabala byly stejné zásady jednoduchosti, účelnosti, a dokonce i dostupnosti vnitřního vybavení domů definovány již v roce 1925 v článku Předpoklady a zásady vnitřního zařízení v časopise Stavba.

Prvorepublikové zásady dostupného, sériově vyráběného, od dekoru oproštěného nábytku, který byl přitom navrhován zkušenými designéry a architekty, se o několik desetiletí později jednoznačně promítly i do vybavování lidických domácností. Socialistické bydlení každopádně nebylo ničím, co by bylo svrchu do architektonické praxe importováno a s čím by architekti nesouhlasili. Není divu, vždyť na navrhování lidických obydlí pracovali odborníci, kteří profesně vyrůstali právě v meziválečném období a tehdy si i osvojili základní principy své práce.

Ještě úžeji ale vybavení interiérů domů v Lidicích navázalo na dvě výstavy bytové kultury, které se prezentovaly v protektorátu v době válečné: Bydlení (1942) a Lidový byt (1943). Prosazovaným principem zařizování interiérů bylo malé množství použitého nábytku tak, aby bylo možné kompletně vybavit i malé prostory nájemních bytů, použití nábytku ve variabilním půdorysu, nikoli pro konkrétní prostory, a také snaha o zlidovění nábytku. Do doby těsně před koncem války spadá i návrh sedací soupravy od architektů Karla Koželky a Antonína Kropáčka, kteří ji vytvořili v rámci svého podniku České umělecké dílny. Soupravu tvořily tři různé typy křesel a kulatý konferenční stolek se skleněnou krycí deskou. Do lidického interiéru pak byla dodávána dvě stejná nižší křesílka s odnímatelným polstrováním, sedákem a zády vyplétanými popruhy a s mírně zvlněnými područkami, které tvarově odpovídají zakřivení sedací plochy. Doplněná byla kávovým stolkem. V roce 1946 byl tento soubor oceněn stříbrnou medailí na milánském Trienále. Na stejném principu vyplétání sedací konstrukce a samostatných polštářů byla konstruována jídelní sedací souprava o čtyřech židlích a jedné lavici, doplněná rozkládacím jídelním stolem.

Křeslo a konferenční stolek, část ze souboru navrženého architekty Karlem Koželkou a Antonínem Kropáčkem

Základní vybavení interiéru, které obsahoval každý dům (některé kusy byly variabilní, existovaly například různě řešené kuchyňské kredence nebo sekretáře do obývacího prostoru), vyznávalo zásady dávno formulované například ve výrobě U. P. závodů ve 20. letech. Sektorový nábytek byl geniální díky své variabilitě, možnosti doplňování o jednotlivé kusy, které potom navzájem perfektně zapadaly, bylo možné je přistavovat k sobě, stavět do sloupu na sebe nebo je využít jen samostatně. Konstrukčně se jednalo o lepené smrkové laťovky s dýhovaným povrchem (dýhy byly používány různé, dubové i ořechové apod.).

Sektorové sekretáře určené do obývacích pokojů

Adekvátně ke způsobu a četnosti používání, ale také vzhledem k menší reprezentativnosti, byl upraven kuchyňský nábytek. Na více namáhaných površích, jako je odkládací plocha u kuchyňského kredence, byly použity moderní plastické hmoty.

Jedna ze dvou variant kuchyní navržených pro lidické domácnosti měla korpusy a dvířka opatřené bílým nátěrem a svrchní desky dobře udržovatelným umělohmotným povrchem.

V ložnicích byly umístěny vysoce funkčně uspořádané vestavěné šatní skříně, které využívaly prostoru beze zbytku až po strop pokoje.

Součástí ložnice byly vestavěné skříně s nástavci až ke stropu pokoje.

Pochopitelně se projevila přirozená snaha nových obyvatel si účelové, ale zároveň neosobní interiéry přizpůsobit, zpohodlnit, zabydlet. Typický dekor 50. a 60. let se tedy objevil především na bytových textiliích, ornamentu vytvářeném pomocí válečku na čistě vymalovaných stěnách, ochranných přehozech přes sedací nábytek a hojně používaných kobercích. Ačkoli skladba pokojů byla v jednotlivých domech tradiční – kuchyně se spižírnou, obývací pokoj s jídelním koutem, ložnice rodičů a pokoj pro děti a dále v horním patře další, funkčně neurčený pokoj – jejich prostorové uspořádání jako by nemělo daleko k funkcionalistickému „raumplanu“ (v některých typových variantách domků). Vnitřní prostor působí dojmem otevřenosti a prolínání či pronikání jednotlivých místností mezi sebou. Architektům se to podařilo díky spojovacímu středovému schodišti, které prostor nenásilně sjednocuje, a odstupňováním podlahových ploch nikoli do jednotlivých pater, ale do různě vyvýšených úrovní. Interiéry jednotlivých pokojů jsou ale zároveň uzavřeny do sebe, a to díky tradičnímu oddělení místností od schodiště bytovými dveřmi.

Ložnice rodičů s klasickým rozvržením manželské postele a nočních stolků

Důležitým aspektem bylo bezpochyby i sociální uvažování architektů, designérů a výrobců. Ani tady nebyla touha po poskytnutí adekvátního a sociálně spravedlivého životního prostředí něčím, co by přinesla až poválečná léta nebo snad později komunistická strana. Nejspíš by se dalo tvrdit, že architektura a bytová kultura poválečné doby vědomě na předválečné (tehdy avantgardní) principy navazovala a byla schopná je plně zužitkovat.

Text: Luba Hédlová – Stavíme nové Lidice, Památník Lidice 2017

Rodinný dům č. p. 116 v Lidicích, současný stav

POZVÁNKA: Den architektury v Lidicích

Neděle 4. října 2026 od 15:00, Lidická galerie, Tokajická 152, Lidice

Kapacita akce omezena na 15 osob, rezervace míst na e-mailu [e-mail]

Vstupné zdarma

Bližší info k akci:

Obývací pokoj ve zrekonstruovaném objektu rodinného domu č. p. 116