Zuzana

Proč muži tak kritizují metoo a brojí proti Istanbulské smlouvě? Jestliže k zneužívání žen u nás téměř nedochází a právní systém již natolik ochraňuje ženy proti násilí, že není třeba dalších norem, tak proč tolik rozruchu? 

Pokud si ženy vše jen vymýšlí a lžou, tak proč se muži tak bojí? Nevěří snad že pravda vždy zvítězí a právní systém je  natolik spravedlivý, aby vždy poznal, kdo je skutečná oběť a kdo lže? Není ta kampaň proti metoo zaměřena hlavně na to, zastrašit ženy, aby dále mlčely? Třeba taková Zuzana, ta by měla také co vyprávět:

Jednou jsem si hrála před domem a přišel ke mně nějaký cizí pán v montérkách a začal říkat, jaká jsem hezká holčička, nabízel mi bonbóny a vůbec nic za to nechtěl. A přišel i druhý den a třetí a já se ho přestávala bát, dokonce mě napadlo, že by mohl nahradit tatínkem uprázdněné místo, když má pořád tolik těch sladkostí a čokolády a tak jsem si umínila, že ho jednoho dne ukážu mamince. Ale k ukazování nedošlo, vlastně ano, ale trochu jinak než jsem zamýšlela. Čtvrtého dne mě totiž hodný pán zatáhl do křoví, stáhl si montérky ke kolenům a nutil mě, abych mu ho vzala do ruky. Ačkoli to nebylo pravé zneužití se vším všudy, protože mi ho strkal jen do třesoucí se ručičky, ne do pusinky, ani do prdelky, ani nikam jinam. Dalo by se říct, že jsem vlastně dítě štěstěny, protože úchyl, na kterého jsem narazila, byl docela ohleduplný. Měla jsem nejasný pocit viny, že jsem neutekla, že jsem nevolala o pomoc, že jsem tam stála jako tele a udělala všechno, co chtěl. A tak jsem radši mlčela a nikomu o tom neřekla. Mea culpa.

Jednoho dne k nám přišel instalatér, aby spravil ucpaný odtok. A jak ho spravoval tak pořád žertoval, a máma se poprvé po dlouhé době zase smála, předtím byla pořád smutná a často plakala, ale teď jakoby rozkvetla. Nevím, jestli měla takovou radost z toho spraveného odpadu, ale pořád s tím instalatérem laškovala a on říkal ale paninko, takový dvě princezny a jsou tu samy a nemají ani pomeranče ani mandarínky ani banány přestože se blíží vánoce? Dřív to bývalo nedostatkové zboží, na které se stávaly dlouhé fronty, ale instalatéři byli také nedostatkoví a tak dokázali sehnat všechno. A pak k nám ten instalatér chodil častěji, takže odpady odtékaly a kohoutky nekapaly a my pořád měli čerstvé ovoce.
Jednou přišel, když byla máma ještě v práci. Posadil si mě na klín, položil mi ruku na pučící ňadra a celkem nevinně prohodil: „Tak už nám rostou, princezno viď?“ Možná tím nemyslel nic špatného, ale já byla vyděšená, protože mi opravdu rostly a jak se mi měnilo tělo tak jsem byla čím dál zmatenější a tak jsem se rozbrečela a utekla do pokojíčku. Když přišla máma, všimla si, že jsem uplakaná a já jí to vyklopila. Instalatéra vyhodila a zase byla smutná a po večerech plakala do polštáře a zase jsme měli nedostatek exotického ovoce a já si vyčítala, že jsem radši nemlčela, že jen kvůli mně je teď máma pláče a místo banánů mám na svačinu do školy jen blbý jabka.
Kdybych to jeho ošahávání vydržela a držela pusu, tak mohlo být všechno jinak. Mea culpa.
Nedávno jeden odborník v televizi říkal, že mnohé znásilněné ženy si často za své znásilnění můžou
v podstatě samy, dokonce si o to koledují, protože se vyzývavě chovají a příliš sexy oblékají…co jiného asi chtějí, když si obléknou mini sukni a velký dekolt? Když to říká vzdělaný pán, kterému dají prostor ve veřejných sdělovacích prostředcích, tak to tak asi bude a já bych se nad svými dosavadními zkušenostmi měla zamyslet…nejspíš si za to všechno můžu sama.
Mea culpa.
Navzdory všem předchozím zkušenostem jsem se vdala a měla rodinu. Jednoho dne však, stejně jako kdysi můj táta, i můj manžel odešel za jinou mladší, ale místo abych se zlobila, našla jsem vysvětlení v odborné literatuře. Muži jsou prý od přírody nevěrní a vyhledávání nové partnerky je běžné.
Takže opět mea culpa, mohla jsem si za to, že odešel sama, protože jsem si dovolila zestárnout. Díky vysvětlení odborníků však ženy alespoň vědí, že jsou zodpovědné za všechno, co se jim přihodí. Na veřejnosti mnohem častěji zaznívají mužské hlasy, které cítí potřebu sdělit jak je úžasné se v důchodovém věku oženit s dvacítkou, jak tím omládli a dostali chuť do dalšího života, jako by jim tachometr běžel pozpátku, ale mnohem méně se dává prostor hlasům těch opuštěných manželek, které by mohly vyprávět, jak je manželova zrada ranila, jak to urychlilo jejich stárnutí a naopak vzalo chuť do zbytku života, jehož podstatnou část obětovaly právě tomu nevděčnému muži a dětem Navzdory všem těmto médii mi vsugerovávaným pocitům viny si ale svobodu užívám, ačkoliv v určitém věku je to složité. Moji vrstevníci, nebo ti kteří by věkem přicházeli v úvahu, chtějí jen mladičké dívky, takže mi zbývá buď partner podstatně starší, anebo o dost mladší.V prvním případě budu považována za mazanou zlatokopku, v druhém za zhýralou potvoru, která loví mladé koloušky. Takže opět mea culpa? Mají ženy v určitém věku skutečně svobodu volby a nějakou slušnou alternativu budoucnosti?
Herdek copak ženská může vždycky za všechno?