Kromě klasických „kompaktních“ skupin skládajících se z lidí, kteří se účastní organizovaných poznávacích zájezdů, občas také doprovázím menší skupinky individuálů.
To jsou lidé z různých zemí, kteří přijedou do Prahy samostatně, ve dvou, ve třech či jako rodina, a program si dělají podle svého. Jen některé akce, jako třeba večeře na parníku, si objednají u místní cestovky i s průvodcem.
Nedávno jsem měla obzvláště pestrou skupinku. Kromě manželského páru z Německa, to byla italská rodinka s malým chlapečkem, tři Japonci neurčitého věku, Švéd, Američan, Švýcar, dva britští důchodci a pár mladých Dánů, nejspíš snoubenců. Jsem zvyklá na ledacos, ale tohle byla neuvěřitelně různorodá směska. Ale byla jsem ráda, poznávání různých národností, kultur a civilizací je jedna z věcí, která mě opravdu baví. A pozorovat, jak na sebe navzájem reagují lidé z různých konců světa je někdy opravdu poučné.
Při příchodu na parník každý vyfasoval aperitiv a sotva jsem ukázala stůl je rezervovaný pro naši skupinku, čiperný Itálek s typicky jižanskou vehemencí hned zabral pro sebe a své rodiče ta nejlepší místa u okna. Němci si vyměnili otrávené pohledy, ale poslušně se s ostatními usadili na zbývající volná místa.
„Ale moc osvětlené to tu není,“ začal komentoval vyhlídku italský taťulda sotva lodˇ vyrazila. „Když jsme byli v Maďarsku na okružní plavbě po Dunaji, tam toho bylo vidět mnohem víc, těch světel, no to byla skutečně krása,“ pokračoval a se špetkou sadistické škodolibosti se zadíval na mě, co já na to. Ale možná jsem přecitlivělá a tu škodolibost jsem mu přisoudila neprávem, možná to nemyslel nijak zle.
Přesto mě tím trochu nakrkl: nemám ráda když moje rodné město někdo kritizuje, jakkoliv může mít dotyčný pravdu. V podstatě jsem s jeho výtkou ale musela souhlasit, když jsem kdysi jela noční Budapeští, měla jsem stejný dojem jako on. Přesto jsem ho začala přesvědčovat, že právě v tom střídmém osvětlení tkví krása Prahy, protože to vypadá tajemně. Dodala jsem že naše město nemá zapotřebí se podbízet tím, že přetransformuje ve svítící Lunapark (a v duchu jsem si vzpomněla na dvě neónová srdce která kdysi „krášlila“ Pražský hrad). Pak jsem všechny vyzvala, aby se zvedli a šli se obsloužit k bufetu, což také hned udělali. Jen Němci zůstali sedět a tiše konverzovali, zatímco já vytáhla mobil a předstírala že píšu SMS, aby mě nechtěli zatáhnout do rozhovoru a já tak měla chvíli klid.
Mezitím se ke stolu vrátil Švýcar s plným talířem a zamumlal směrem ke mně něco, co jsem nepochopila. Přesto jsme se na něj usmála a souhlasně přikývla, a v duchu jen doufala, že neříkal něco jako že jsem káča nebo že to jídlo je otřesné. Když Němka zpozorovala můj zmatený výraz uklidnila mě tím, že rozumět švýcarské němčině je obtížné i pro ně samotné, a její muž se mě začal hned vyptávat, jestli jsem byla v Mnichově, ze kterého pochází, a když jsem přikývla, začal mě ujišťovat, že jediní „echt Deutsch“ jsou oni, tedy čistokrevní Bavoráci. Nechtělo se mi diskutovat o čistotě rasy, a už vůbec ne s echtovním Germánem, a tak jsem s omluvným úsměvem vstala od stolu, že si půjdu také něco zobnout.
pokračování příště
