Pane vyfotíte nás?

Dnes už díky chytrým mobilům,selfie-tyčím, dokonce i dronům, není problém by se individuálně cestující turista fotil co hrdlo ráčí, aniž by musel otravovat kolemjdoucí. Kdysi to byl ale problém, pokud jste nechtěli tahat stativ. 

Odchytnou někoho ochotného, aby vás vyfotit, byla někdy fuška. Pamatuji jak jsem jednou jako tlumočnice doprovázela jihokorejského novináře, který měl o Praze napsat reportáž pro nějaký prestižní časopis. Když jsme byli na mostě, byl nadšen nejen sochami, ale i panoramatem Malé Strany s Hradčanami v pozadí, a tak  požádal nějakého kolemjdoucího, aby nás spolu vyfotil. Ten ale zřejmě neuměl anglicky, protože když k němu Korejec zamířil s prosbou o snímek, začal před ním couvat, jakoby se ho bál. Zvedl ruce na znamení toho, že s tím nechce mít nic společného a odmítavě vrtěl hlavou.

Pan Chou nedokázal pochopit, že by mu někdo odmítl takovou maličkou laskavost  jako je stisknutí spouště a tak k němu pořád natahoval ruku s foťákem a nepřestával se usmívat. Tlusťoch ho začal obcházet jako by se ho štítil a jen zabručel: „Já ti nerozumím šikmoočko, dej mi pokoj.“

„On jen chce, abyste nás vyfotil,“ uklidnila jsem ho, ale on se  na mě ani nepodíval a odsekl.

“Jo třeba má ten krám rozbitý a pak ještě řekne, že jsem to udělal já a bude po mně za chtít prachy na opravu.“

Chtěla jsem mu podobným tónem odseknou, že  ten „krám“ je nejnovější produkt špičkového výrobce fotoaparátů, a že ten „šikmoočka“ je univerzitní profesor a vede prestižní korejský časopis, takže jakožto profesionální fotograf a šéfredaktor nebude mít žádný levný šmejd. Korejec se nepřestával usmívat, až mu šikmé oči téměř mizely mezi obočím a kulatými tvářemi a vyžadoval, abych mu přeložila, co ten pán říkal.

„Prý moc pospíchá,“ zalhala jsem s pocitem, že jsem zachránila pověst Čechů jakožto dobrosrdečných Slovanů. Proč by si v tak daleké cizině jako je Jižní Korea měli myslet, že jsme zemí nevychovaných hulvátů? 

Pan Chou jen pokýval hlavou, jako že to chápe, a snažil se odchytit dalšího chodce. Ten ale asi opravdu pospíchal, tvářil se hrozně ustaraně a ani nezpomalil,  takže usměvavého novináře málem srazil na zem. Zamračeně po nás šlehl očima, jako co tam překážíme a zmizel rychlostí prolétávajícího Supermana.

Ani tento neúspěšný pokus o sblížení s „přátelskými“ domorodci však panu Chou nedokázal vzít z tváře laskavost a vřelost. Připadal mi jako malé dítě, které nechápe, že svět není plný jen hodných tet a strýčků.

Teprve na třetí pokus se mu podařilo zastavit manželský pár. Paní se netvářila příliš nadšeně, ale její muž se ochotně ujal role fotografa a lámanou angličtinou nás dirigoval kam se máme postavit, aby Hradčany za našimi zády vynikly v celé své majestátní kráse. Když nám foťák vracel, pan Chou mu s rozzářeným úsměvem dlouze děkoval a uctivě přitom několikrát uklonil hlavou nejen směrem k němu, ale i k jeho manželce. Ta se jen kysele  zašklebila, chytila manžela za paži a vlekla ho pryč. 

„Prosím tě, aby ses kvůli nim nepodělal, zmalovaná blondýna se starým chlapem, a rákosníkem k tomu, to bude nejspíš nějaká šlapka se zákazníkem, a ty kolem nich poskakuješ jako kašpárek.“

„Chtěl jsem jen vyhovět, aby viděli, že my Češi jsme přátelský národ,“ bránil se pán chabě a bez diskuzí se nechal odvlékat.

„Ale nekecej, já dobře viděla, jak jsi na tý couře mohl oči nechat!“ odsekla,  a pak se po nás ještě jednou otočila a sjela nás jeduplným pohledem.  

V Jižní Koreji se takové pohledy možná díky kulturním odlišnostem interpretují jinak, a nebo byl pan Chou tak taktní, že nechtěl dát nic najevo, nevím. Dál se usmíval a žasl nad krásami Prahy, ale mně bylo po zbytek dne všelijak.

I takový obrázek někdy našinci dokážou cizincům předvádět, ale naštěstí jen výjimečně