lekce mykologie

humorný příběh o tom, jak je těžké být hlavou státu, který nejspíš ocení zejména houbaři, jakákoliv podobnost s reálnými osobami je čistě náhodná

LEKCE  MYKOLOGIE

          ANEB

MEZI  NÁMI  HOUBAMI

„Tak hadovka smrdutá o vás opět napsala nějaký ošklivý jedovatý článek, pane prezidente,“ rozhořčoval se prezidentův mluvčí stroček trubkovitý, když pokládal na stůl svému chlebodárci denní tisk.

Hřib satan se rozvaloval v koženém křesle a kouřil doutník.

Kromě nich dvou byla v kanceláři prezidentova sekretářka bedla vysoká, její asistentka holubinka namodralá, asistent mluvčího smrž špičatý, asistent asistenta mluvčího klouzek sličný a asistentka sekretářčiny asistentky čirůvka fialová.

Satan hrábl po novinách a po přečtení prvních řádků zmodral.

Popadl čínskou vázu, která stála na stole před ním, a praštil s ní vztekle o zem, kde se rozletěla na tisíc kousků.

Dosud uvolněně se bavící personál zpozorněl: Smrž špičatý přestal špičkovat, jak měl ve zvyku, holubinka namodralá strachy zezelenala, zatímco čirůvka fialová zbledla. Jen klouzek sličný zachoval rozvahu.

“Ven! Všichni ven! Zmizte mi z očí!“ křičela hlava státu, která zřejmě na okamžik ztratila hlavu. „A sežeňte mi tajemníka,  lošáka zprohýbaného.“

Všichni okamžitě zmizeli, až na bedlu vysokou, která v domnění že prezident potřebuje uklidnit, se chlípně usmála a začala si vykasávat sukénku.

„Ty vypadni taky,“ zařval satan. Zdálo se, že je článkem hadovky smrduté opravdu otráven. Z modré barvy přešel do bílé a pak vzteky zčervenal.

Bedla si přitáhla suknici zpět dolů po své vysoké noze, na které si dosud mohla žít jen díky satanově přízni. Jestli se mu teď znelíbí, má s tím utrum a všechna její dosavadní námaha byla na houby.

S pláčem vyběhla na chodbu, kde se za dveřmi shromáždil celý prezidentův štáb: kuřátka jarmuzova,  čechratka podvinutá, liška obecná, špička travní, hlíva ústřičná, odněkud se přivalila i pýchavka obrovská. Jako houby po dešti se tam vyrojili zástupci všech oddělení Hradu.

Tiskový mluvčí stroček trubkovitý začal bedlu utěšovat, nenápadně přitom zajel rukou pod její právě staženou suknici a začal jí třít třeň, zatímco druhou rukou jí probíral lupeny pod kloboukem: „Kdopak to ublížil naší dlouhonohý krasavici? Ten zlý nadutý suchohřib?  No neplakej, za trest mu začneme říkat dutohlávka sobí,“ zažertoval, aby uplakanou bedlu rozptýlil.

“Co je to za blbost?“ vyprskl smíchy velitel prezidentovy ochranky kozák habrový a rázně čapl stročka za pazouru šátrající pod sekretářčinou sukní.

 „No dutohlávka, jako že má dutou hlavu, a sobí, jako že je sobec, když se tak nevděčně zachoval taky k naší princezně,“ vysvětloval stroček trubkovitý.

„Ty trubko, dutohlávka sobí sem nepatří, to přece není houba, ale lišejník,“ ušklíbl se kozák potěšen, že tím rádobyvtipným bonmotem nad prezidentovým mluvčím získal duševní převahu. O té fyzické nikdy nepochyboval, ale že se mu podaří tak nečekaně zabodovat a ještě před bedlou. Zároveň všem ukázal, že je mužem na svém místě, protože většina jeho nadřízených se ničím jiným než přiblblými bonmoty vlastně neproslavila.

„No a co?“ nechápal stroček a snažil se vymanit z kozákova sevření.

„Houby jsou biologicky vyšší třída, než nějaký pitomý lišejníky, proto nemůžeš našemu šéfovi dávat přezdívku odvozenou od nějaký lůzy,“ argumentoval samolibě kozák vědom si toho, že samolibost je vedle bonmotů jedním ze základních předpokladů pro práci ve vyšší politice.

„Já nevím veliteli, jen tak mezi náma houbama, nepopletl jste si nějak ty třídy? Není to naopak?“ vložil se do toho asistent velitele ochranky kotrč kadeřavý, aby se zalíbil svému nadřízenému.

„Ty blbče, já to tady všechno řídil už v době, kdy jsi ty teprve chodil po houbách!“ zařval kozák a vrhl se na kotrče kadeřavého. Vjel mu do kadeří a zřídil ho tak, že už ho nikdo nepoznal. Hned po první ráně mocné kozákovy pěsti se totiž změnil v obláček výtrusného prachu, který se rozptýlil po chodbě a zvolna usedal na kloboučky všech shromážděných.

„No jo, stojí to všechno za houby,“ okomentoval ten masakr kdosi z davu. Všem bylo kotrče líto, protože měl nejspíš pravdu, ale nikdo by se neodvážil se ho zastat.

 Mezitím se přiřítil prezidentův tajemník lošák zprohýbaný, v patách mu byl jeho asistent ryzec syrovinka a asistentův asistent křemenáč osikový.

Rozrazili kozáka se stročkem od sebe, bedlu, která to na té vysoké noze už neustála, povalili na zem, a vpadli do dveří prezidentské kanceláře se stejnou vervou, s jakou se na jaře vrhají houbaři do českých hvozdů na svůj první sběr.

Satan seděl zhrouceně za stolem a držel se za bílou hlavu. Hlodal mu v ní červík pochybností, což je pro hlavu houbového státu to nejhorší, co ji může potkat.

„Četl jste už dnešní noviny?“ zeptal se pomalu a unaveně svého mluvčího. Lošák znervózněl, až se z toho orosil.

 „Myslíte ten článek? No ano, to je hrozné. Co budeme dělat, pane prezidente? Možná bychom na hadovku mohli nasadit tajnou agentku mochomůrku panterovou, ta má na prašivky specializaci, takže s ní zatočí raz dva,“ navrhoval.

„Ale houby s octem,“ zabručel prezident. „Já myslel předpověď počasí. Právě jsem se dočetl, že má celý příští týden pršet. Víte přece, že mi vlhko nesvědčí, nerad bych chytil nějakou plíseň. Připravte mi vládní letadlo, zaletím si někam na jih na státní návštěvu, abych to tam v suchu nějak přečkal.“

Tajemníkovi se očividně ulevilo. Tak se uvolnil, až z toho samovolně utrousil hrstku výtrusů.    

„Vaše choť sluka svraskalá poletí také?“ zeptal se úslužně.

“Proč se ptáte?“ trhl s sebou satan a podezíravě se na svého tajemníka zadíval

“No abych věděl, která z letušek má být připravená. Dnes má podle rozpisu službu václavka, ale vím, že vaše paní se s ní moc nesnáší, tak to abych snad radši povolal závojenku olovnatou.“

„Paní zůstane doma, ta má vlhko naopak ráda, dělá jí to dobře na pleť…teda ona to tvrdí, já myslím, že je jí to houby platný,“ zašklebil se sarkasticky, tak jak to uměl jenom on, ale pak se zamyslel: „Ale poslyšte, ta václavka… ona začíná být dost tuhá a špatně stravitelná i pro mě. Posledně mi ležela tak dlouho v žaludku, až mě z toho rozbolelo celé podhoubí. Ačkoli ani ta závojenka olovnatá už není, co bývala...hmm..,.nevím… Taky začíná zlobit a na jazyku zanechává pachuť hořkosti. Nebyla by volná penízovka sametonohá? Nebo růžovka masák? Ta má takovou mladou, svěží, ničím ještě nekaženou plodnici…“

„Jak si přejete, pane prezidente, zařídím to.“

Lošák zprohýbaný vyšel s lehkou úklonou z kanceláře. Tak nějak cítil v zádech, že se z toho věčnýho ohýbaní už jednou nenarovná.

Chodba se mezitím vyprázdnila, nebyla tam ani noha, jako by tam proběhl hodně nadržený houbař s kosou a trakařem. Prezidentův tajemník se zatvářil tajemně a z kapsy vyndal mobil.  Přitom se rozhlížel po chodbě, jestli ho nikdo nesleduje a neposlouchá:

„Tak dneska mám pro vás hotovou bombu. Prezident letí s milenkou do Emirátů,“ zašeptal do telefonu.

„Jste poklad,“ odpověděla hadovka smrdutá. Hned na to nasadím nejlepší z našich paparazziů. A co zato? Jako vždy pět na stole v českých, tam v tý naší malý hospůdce, jak se tam jde dolů po schodech?“

„Ne tentokrát chci Eura. A místo českýho pajzlu radši italský restaurant…třeba U motýla Emanuela.“

„Ok. Tak dnes večer.“

„To tak ty smrade,“ ušklíbla se hadovka smrdutá, když ukončila hovor. Napadlo ji, že se ta záležitost s tajemníkem vleče už příliš dlouho a začíná to trochu smrdět.

Vytočila proto tajné číslo tajné agenty muchomůrky panterové, aby jí prozradila, kde dnes lošák zprohýbaný povečeří.

A pak začala připravovat zítřejší vydání svého bulvárního plátku. Na přední straně se skvěl titulek:

Prezident letí s milenkou na dovolenou

A hned pod tím

Prezidentův tajemník chycen při braní úplatku.

Takový úlovek v jednom dni, radovala se hadovka.

To nám se nám ta letošní houbařská sezóna pěkně rozjíždí…