Paní Palková, víte co, mně je to docela fuk. Před skoro půlstoletím jsme s mámou stáli hada-frontu na Palacha, já vyjukaný kluk, kterému doba dávala pěkné pecky do hlavy, provinční teenager, vyhlídky žádné, no, a ani žádný ideální prezident na obzoru. Ano, milovali jsme Svobodu, idealisticky a nekriticky, protože to jednoduše byla představa prezidenta Svobody, ne Svoboda sám. K té pomaličku se posouvající frontě se v myšlenkách docela často vracívám - naše doba je požehnaná, paní Palková, a je úplně jedno, jestli teď Hrad obsadí Vrávora nebo Želé, protože, díkybohu, dnes se nepotřebujeme upínat k symbolu prezidenta bojovníka, vlastence, zachránce, odpůrce zla, k představě moudré hlavy, autority, která bouchne pěstí do stolu a všem nepřátelům Země České to vytmaví a ti s hanbou jak spráskaní psi vypadnou se svými tanky zpátky za naše hraniční závory. Je mi to jedno - a jsem šťastný, že se můžu rozhodovat čistě podle neracionálních sympatií/nesympatií, nebo se dokonce můžu na druhé kolo prostě vybodnout. Úžasná vymoženost, věřte mi!
