Helena

Všichni máme tendenci podvědomě lakovat svět na růžovo, a tak když se setkáme s někým, kdo nám vypráví  své nepěkné autentické zážitky, nevěříme mu, podezíráme ho, že si to vymyslel nebo přinejmenším pěkně přehání. Je to správné?

Sytý hladovému nevěří, říká se, a kdo to nezažije na vlastní kůži neuvěří. A tak často odmítáme přijmout svědectví těch, kteří zažili něco opravdu nepěkného. Zejména když je to někdo, kdo žije mezi námi, a my si tak uvědomíme, že to se může stát každému  (v tomto případě spíš každé) z nás. Poslechněte si, co vyprávěla Helena:
V poslední době se často mluví o tom, jak jsou malé holčičky zneužívány rodinnými příslušníky, a jak je to poznamená na celý život. Šíří se to jako epidemie. ale to neznamená, že se takové věci se nestávaly i dříve, jen se o tom tolik nemluvilo. Já jsem byla také zneužita, dokonce několikrát. Ale nikdy jsem o tom nikomu neřekla. Asi by mi stejně nikdo nevěřil. Rozhodně bych se nechtěla přiřadit k těm, které se litují a vykládají, jak jim to zničilo celý další život, ať citový či sexuální. Naopak. Chci své zážitky uvést jako příklad ženy, kterou ani opakované zneužívání nijak nepoznamenalo a která neztratila k sexu a mužům kladný postoj. Možná jsem oproti mnohým jiným zneužitým holčičkám měla svým způsobem štěstí. Nezneužíval mě vlastní otec, jak o tom občas slýcháme v krimi- zprávách, což musí být obzvláště traumatizující, a řekla bych i nejvíce zavrženíhodné.Můj tatínek od nás odešel, když jsem byla velmi malá, takže mě zneužít ani nestihl, a pokud ano, tak jsem musela být ještě kojenec a tudíž si to nepamatuji, takže na tatínka žádné špatné vzpomínky nemám. Vlastně nemám vůbec žádné. Ale když jsem byla asi šestiletá. začal s tím můj starší bratr. Jednou si s kamarády koupili láhev vína a pak mě nutili, abych jim ukázala, co mám pod šatičkama. Moc toho k ukázání sice ještě nebylo, ale stejně jsem se hrozně styděla. Bylo jich pět a stáli kolem mě, takže jsem neměla šanci utéct. Položili mě na stolek, stáhli kalhotky a zkoumali mě se zaujetím entomologa preparujícího motýla. V této souvislosti by možná bylo přesnější uvést termín lepidopterolog, tedy člověk zkoumající motýly, ale to zní skoro jako leptopterygius, což je druhohorní ryboještěr a představa, jak se kolem mě shromáždí hned pět ryboještěrů je mi opravdu odporná. Ono to bylo i tak dost hnusný.
Pokud někdo ví, jak se preparují motýli, tak si to umí představit. Takový ulovený motýl se připíchne na korkovou podložku a pak se pomocí celofánu a mnoha špendlíků jeho křídla roztáhnou do žádaného tvaru. Tak nějak jsem si připadala tehdy já, když nade mnou ti kluci stáli, jen do mě nepíchali špendlíky, ani nic jiného, takže jsem měla svým způsobem štěstí, že víc než očumovat a ošahávat mě, se neodvážili. A když odešli, nabídl mi opilý pubertální bratříček, že mi na za odměnu něco ukáže a obnažil se přede mnou. Dost nevybíravě mě nutil, abych se dívala, co se s tou věcí dá dělat. Když jsem se rozbrečela a řekla, že to řeknu mámě, tak můj starší bratr ochránce začal vyhrožovat, že mi rozbije držku, ale když jí budu držet, tak že mi naopak koupí čokoládu. Nemusím snad ani říkat kterou ze dvou nabízených variant jsem zvolila. Mámě jsem fakt nic neřekla, a život šel dál. Já se z toho kupodivu nijak nehroutila, jen jsem měla pořád nejasný pocit viny, že jsem se měla víc bránit, že jsem se měla snažit utéct anebo křočet, a ne se nechat tak snadno uplatit tou čokoládou. Mimochodem nějak moc mi nechutnala. Vlastně od tý doby čokoládu nesnáším.