Co jsme to za lidi

Dříve platilo, že aby měl člověk o čem psát, měl by být sečtělý, dnes stačí zapnout televizi a máte inspirace dost a dost

CO JSME TO ZA LIDI?

Dříve platilo, že pokud chce člověk o něčem zajímavém psát nebo vyprávět, měl by mít:

1) bujnou fantazii a velkou představivost

2) hodně načteno

3) něco odžito, aby mohl čerpat ze svých bohatých zkušeností

4) anebo, jako v písničce Richarda Millera parafrázované výše, chodit po schodech v paneláku a poslouchat za dveřmi, aby pochopil, co jsme to za lidi

Dneska stačí zapnout dálkové ovládání a díky televizní obrazovce jste v obraze hned.

Musíte mít ale po ruce nějaký notes a tužku, a všechno hned zaznamenávat, protože množství informací, které se na nás valí všemi kanály –nemám na mysli jen televizními, ale i příjmovými, tedy sluchem i zrakem (pro fajšmekry a odborníky video-audio)- je tak obrovské, že to mozek nestačí ukládat.

No vlastně, on to možná i uloží, ale vydolovat to pak z něj, to bývá ten problém.

Televizí zprostředkované informace bývají natolik neuvěřitelné, že když o tom zpětně přemýšlíte (protože ve fázi příjmu přemýšlet ani nestačíte, tak překotně to do nás perou) tak si říkáte, že to přece není možné, že vás nejspíš pamět klame, nebo to přinejmenším nějak zkresluje. Ale když si to hned zaznamenáte (ve výhodě je kdo ovládá těsnopis), máte to černé na bílém a teprve pak si začínáte plně uvědomovat, jak závažná sdělení mezi televizí a vámi vlastně proběhla. Asi tak, jako když se vrátíte z bohatého poznávacího zájezdu, kdy jste během dvou týdnů procestoval půl Evropy a fotil jste jak blázen (protože tak fotili všichni ostatní účastníci zájezdu kolem vás, a tak jste nechtěl být za blbce, který nefotí, aniž byste se zamyslel nad tím, jaký je rozdíl mezi bláznem a blbcem). Takže to, kde jste byl, si vlastně uvědomíte a vychutnáte až při prohlížení snímků. Vzhledem k tomu, že díky digi dnes běžný turista naseká tisíce snímků v naivní představě, že to pak odmaže, jen samotné prohlížení a odmazávání vyžaduje tolik času, že je třeba mít další dovolenou.

Tak nějak je to s TV.

Je to smutné, ale největší výpovědní hodnotu při poznávání dnešního světa mají, kromě zpravodajství a publicistiky, reklamy a reality show. Tedy žánry, kterým jsem se kdysi vyhýbala jako čert kříži, a vždycky jsem automaticky hned přepínala na jiný kanál. Ale vzhledem k jejich enormě vysokému počtu se jim ani velmi důsledný divák vyhnout nemůže, takže ikdyž přepíná jako o život, vždycky na nějakou tu reklamu či reality show narazí, a než se rozkouká a uvědomí si, co se to před jeho užaslým zrakem odehrává, tak ho to vtáhne a zcela pohltí.

A to se stalo i mně. Jenže časem jsem začala zjišťovat, že právě v těchto, neprávem tak opovrhovaných typech pořadů, se skrývá kvitensence dnešního lidství, pravý důkaz toho, co se to se světem děje, poselství a zpráva o stavu společnosti. Mělo by se to někde schovat pro příští generace, aby se poučily, pokud se jim podaří tomu porozumět a dešifrovat. Anebo rovnou odvysílat někam do vesmíru, aby to mimozemské civilizace braly jako varování, aby pochopily, kde se stala chyba, proč lidský druh zdegeneroval, jak se může stát, aby myslící život zničil sám sebe a svou planetu.  Ačkoliv mluvit o myslícím systému v souvislosti s reklamou a reality show je poněkud přehnané.

V reality show jde většinou o soutěžení v tom, kdo je nejlepší- ve zpívání, vaření, prolézání překážek, přežívání v extrémních podmínkách, hledání partnera pro život. Mezi nejoblíbenější patří ty vztahové - třeba jak si muži prohazují manželky, které pak předvádějí, jak jsou fantastické, častěji však fanatické. Fanaticky čistotné a vzorně vychovávající děti, vaří, žehlí, perou jak o život, člověk se diví, proč se u nás rozvádí každé druhé manželství, když jsou všichni tak skvělí. Otázkou zřejmě je, kolik z toho skutečně dělají v svém každodenním životě a co jenom hrají na kameru.

Ještě lepší jsou pořady o vaření, na kterých víc než vaření samotné mě zajímá pozorovat, jak se lidé chovají, co jsou ochotni udělat pro výhru-od nechutného taktizování spočívajícího v nespravedlivě nízkém bodování, nevhodných až sprostých poznámek, kritizování, nemluvě o podvodech při vaření samotném – zamlčení původu suroviny, lhaní ohledně způsobu přípravy až po takové prasárny jako je naplivání do jídla, podání zkyslé polévky s výmluvou, že je v ní limetka, zapírání toho, že byl použit polotovar nebo umělé dochucovadlo. Když už není pomoci jak jídlo zkritizovat, použije se spolehlivé a neprůstřelné-já si to představovala úplně jinak popřípadě, já to dělám jinak.

Pokud je některý ze soutěžících cizí národnosti, může si divák udělat představu jak jsme na tom v postoji k jiným kulturám a náboženstvím. Není to dávno, kdy muslimka vysvětlovala křesťanům, z nichž někteří dávali nepokrytě najevo své pohrdání její kulturou, proč se slaví velikonoce.

Jindy měla jedna ze soutěžících problém pohybovat se - s berlí nebylo snadné pobrat talíře. Přesto všichni seděli jak pecky a jediný kdo se zvedl, aby jí pomohl nádobí sklidit ze stolu, si od ostatních vysloužil naopak kritiku, že se to prý nehodí. Přestože v té sestavě byl takzvaný outsider, co se vaření a bydlení týče, lidsky se naopak projevil jako lepší než ti, kteří nad ním (netvrdím že tak trochu právem) ohrnovali nosánky. Podobně jako ve výše citovaném příkladu muslimky.

Kapitolou o sobě jsou zpravodajské publicistické a diskuzní pořady. Oblíbené je na dotaz zareagovat slovy: To je zajímavá otázka---ikdyby byla sebeblbější. Ale zalichotí se tak tázajícímu a tázaný získá okamžik času na promyšlení, jak odpovědět. Pokud je ale otázka skutečně zajímavá a chytře položené, často tázaný naopak odsekne: To je pane redaktore ale blbá otázka. Na to vám nebudu odpovídat. V tu chvíli je jasné, že tazatel ťal do živého a zeptal se na něco hodně choulostivého.

Snad nejvíce o tom, co jsme to za lidi vypovídá jistá reklama na časopis bulvárního ražení, která své čtenáře láká slovy:

Zpěvák V.L. přišel o všechny peníze a je v krizi

Herečce D.V, utekl manžel

Oblíbená sportovkyně P.T. má zdravotní potíže a končí s kariérou

Známý kytarista se zhroutil při koncertě a odvezli ho do nemocnice kde leží na JIP

Syn významného politika bere drogy

Výčet katastrof, nehod, útrap a neštěstí slavných a známých pak tato reklama pak uzavírá slovy: Pohodové čtení ke kafíčku, které si nesmíte nechat ujít a které určitě zaujme každého

Co jsme to za lidi, když k pohodě u kafíčka se  potřebuje pokochat tím nejhorším, co se někomu stalo? Ačkoliv nic nového pod sluncem, neříká snad jedno staré dobré přísloví, že nic nás nepotěší víc než neštěstí druhých?

Takže čtením novin jen zjistíme, že nic nového se vlastně neděje…