Beáta

Toto jméno znamená blažená, ale ne všechny ženy mají v životě tolik štěstí, aby se mohly považovat za blažené Některé mají naopak takovou smůlu, že jejich život je jak špatný sen. Jejich vyprávění nás však většinou moc nezajímá...

A přesto bych vám příběh jedné ženy předložila. Poslechněte si, co všechno se Beatě přihodilo. Přesně takhle to vyprávěla: Říká se, že naše životy jsou příběhy diktované bohy. Životy některých z nás vypadají, jakoby je nadiktoval nějaký hodně škodolibý a poťouchlý bůžek, který se to přehnal s ambrózií nebo nektarem, nebo co to ti bozi na Olympu vlastně pijí, takže byl tak opilý že ani nevěděl, co plácá. Ten co mě dostal na povel, byl asi úplně na mol, protože můj životopis zní jako naprostý blábol: Rodiče se rozvedli, když mi bylo teprve šest let, a to, že od nás táta odešel, jsem brala jako první mužskou zradu ve svém životě a velké zklamání.Můj starší bratr, místo aby se snažil ochranářskou roli otce alespoň částečně nahradit, se zachoval ke mně i matce tak hnusně, že se mi na to nechce ani vzpomínat, ale bylo to mé druhé životní zklamání způsobené příslušníkem silnějšího pohlaví. Že to byl zároveň příslušník rodinný, činilo mé zklamání tím bolestivějším. Když vám ublíží cizí, dá se to ustát, od nejbližších je to pěkná podpásovka. Přesto jsem mužům nepřestala důvěřovat a zamilovala se a vdala, a to velice záhy. Nebylo mi ještě ani 18 let což znamenalo, že ještě před svatbou jsme museli zažádat o takzvané zplnoletnění. To se šlo na Národní výbor, kde vám komise pokládala různé otázky. Dodnes si pamatuji na jednu členku té komise, starší obézní a silně nalíčenou paní, která se mě zeptala, jak si svůj budoucí život představuji.
„No že budu vařit, a starat se o miminko a o manžela a tak…“ trochu se mi zadrhával hlas, protože jsem vždycky byla trémistka a tehdy jsem si připadala jako před popravčí četou.
Paní se zamračila.„Ale ale, děvenko, to jsou představy a názory jako z doby Marie Terezie.“
Pochopila jsem co chce slyšet a můj mozek zmasírovaný dobovými slogany, které vyzývaly ženy k práci jakožto prostředku budování komunismu, vyprodukoval příslušnou odpověď: „No to samozřejmě jen dokud bude děťátko malé, jak povyroste, dám ho do školky a zapojím se do pracovního procesu.“Paní se zatvářila spokojeně a já dostala zplnoletění a pak prožila několik let výše popsaným způsobem, tedy plně ve službách rodiny. Ale dělala jsem to ráda, protože jsem muže upřímně milovala a synáček byl takový sladký roztomilý rošťák, co by člověk neudělal pro jedináčka? Nepřipadala jsem si vykořisťovaná ani ponižovaná, protože když něco děláte z lásky, tak vám to není zatěžko. Jen jsem se občas cítila přetížená, vyčerpaná, příliš zahlcená povinnostmi. Ale kdo ne? Jak jsem slíbila té paní z Národního výboru, zapojila jsem se časem do pracovního procesu, a teprve tehdy začaly první problémy.
Muž nechtěl akceptovat fakt, že když jsem celý den v zaměstnání, nestihnu už doma vykonávat všechny práce jako předtím. Začaly první hádky. Zatímco já dávala do rodinného rozpočtu všechno, co jsem vydělala, on dával stále méně s tím, že šetří na auto. A tak jsem to táhla více méně ze svýho a těšila se, až začneme jezdit novým autem na výlety. Jenže ono se to nějak zvrtlo a přišla další mužská zrada, na výlety jezdila jiná, mnohem mladší, zatímco já seděla doma s protivným puberťákem, který si na mně zcela otevřeně vyléval zklamání a bolest z toho, že nás jeho otec opustil. Jakoby to byla moje vina, jako bych já neprožívala stejnou bolest a stejné zklamání. Ale
puberta je obtížné období, kdy člověk neví co se s ním děje, a tak jsem se snažila ho chápat, trpělivě snášela jeho vrtochy a výkyvy nálad, někdy i vyslovené záchvaty zuřivosti. Párkrát jsem se pokusila navázat nějaký nový vážný vztah, ani ne tak proto, že bych nedokázala žít sama, ale hlavně abych klukovi našla nového tátu. Jenže většina potenciálních nových tatínků chtěla jen mé tělo, převzít odpovědnost za mé dítě však netoužil žádný. A protože jsem se do některých z nich bezhlavě zamilovala, jelikož beru všechno vážně, bylo pro mě hledání nové hlavy rodiny jen další řadou zklamání.
Teď pořád ještě sedím doma, ale už docela sama. Byt je prázdný, většinu věcí si odvezl můj bývalý manžel, zbytek pak odnesl do zastavárny plod naší lásky, ze kterého se mezitím stal feťák. Tvrdil, že bere drogy jen proto, že neměl šťastné dětství, protože mu chyběl táta. Mé námitky, že i já od malička postrádala otce a přesto se ze mě nestala feťačka ani alkoholička, zcela ignoroval. Ženská přece musí vydržet všechno. Snažila jsem se ho dostat do léčebny, ale tam mi řekli, že pokud nechce dobrovolně, tak ho na léčení nikdo nedonutí. Leda kdyby mě přizabil a já na něho musela volat policii, to by mu tak možná nařídili povinnou léčbu, ale jinak není šance. Ty starosti a trápení mě zabíjely, ale pomalu, takže to nebylo vidět a tudíž to nikoho nezajímalo. Až kdyby mě zabil skutečně, jak mi říkali v té poradně, tak by se někdo začal starat, a já byla občas tak zoufalá, že jsem si říkala, že být zabitá by bylo snad lepší. Nejen proto, že bych měla konečně od všeho pokoj, ale také, že by kluka konečně patřičné úřady poslali povinně na to léčení.
Bojovat se závislostí vlastního dítěte je jedna
z nejstrašnějších věcí, jaké se mohou rodičům stát. Je to jako když se snažíte vylovit štěně, které spadlo do kanálu, vylovit z těch splašků, ve kterých se topí. Ale štěně nechápe, že mu chcete pomoci a tak po té ruce, která ho zachraňuje, chňape a kouše do ní. Může se stát, že to do toho kanálu spadnete za štěnětem, nebo ho nakonec vytáhnete, ale do rány působené jeho kousáním se vám z těch splašků dostane infekce a umřete na nějaký hnisavý zánět. Další variantou může být, že po záchraně štěněte vzápětí zjistíte, že vás to tak vyčerpalo, že nemáte sílu vstát. A tak jen bezmocně ležíte u kanálu, zatímco štěně zvedne nožičku, vyčůrá se na vaše bezvládné tělo a někam odběhne. A vy si říkáte, že je to moc dobře, že jste ho zachránili, ale ten nevděk zamrzí a moc bolí. Ale vzhledem k tomu, že psi jsou na rozdíl od lidí věrní a vděční, tak to s tím štěnětem berte jen jako takovou nepovedenou metaforu. Volala jsem párkrát bývalému, aby mi pomohl. Ne kvůli mně, ale aby zachránil svého syna. Ale on řekl, že má své problémy se svou novou rodinou, a že když jsem kluka zkazila, tak ať si to napravuji sama. A dodal, že ať se o něj postará můj frajer, jenže ten se bránil, že co by se staral o cizího, ať se o něj stará ten, co mi ho udělal, tedy jeho otec. Připadalo mi, že jsou oba asi na hlavu, chlap by přece měl umět převzít odpovědnost, ale nakonec jsem ze všeho byla na hlavu já. A tak sedím v prázdném bytě a je mi smutno pro všechna ta léta, která jsem zbytečně obětovala mužům, kteří mi většinou jen ublížili a zklamali mě. Ale mám i vztek, že jsem se nebránila, že jsem si nechala vše líbit, že jsem sama za sebe nebojovala. Občas si vzpomenu na slova té paní z komise, když tvrdila, že mám názory jako z dob Marie Terezie. Myšleny, které mi táhnou hlavou nyní, vzhledem k tomu co mám za sebou, by se hodily spíš do období dívčích válek.