O hranicích a všedním hrdinství

Děti jsou úžasný vynález přírody a nejskvělejší jsou ty naše. Snažím se být tolerantní a žádnému rodiči jeho přesvědčení nevyvracím, koneckonců jsem taky rodič. Ale opravdu netoužím sdílet s každým jeho nadšení z originálních a tvořivých projevů potomstva. Někdy by vytyčení hranic v chování nebylo na škodu a občas by se snad hodilo použít i ostnatý drát.

Stalo se nedávno v tramvaji, vlastně ne, stalo se v šalině, protože ta blíže neurčená tramvaj projížděla v Brně. Do šaliny nastoupila mladá maminka s malým dítětem, není důležité, jestli dítě bylo chlapeček nebo holčička, pro vývoj událostí nebylo pohlaví podstatné.

Maminka se posadila na sedačku, dítě si sednout nechtělo, postávalo vedle ní a drželo se tyče. Před maminkou seděla pokojně stará paní a dívala se z okna. Vůz se rozjel. Po chvíli dítě nadzvedlo nožičku, kmitlo s ní a kop, pěkně paní nakoplo do holeně. Paní se překvapeně podívala, ale neřekla nic. Ditě opět ohnulo nožičku a kop! Koplo si podruhé. Paní se pootočila a ještě poměrně klidně povídá: „Nedělej to, do lidí se přece nekope.“

Situaci už sledovala většina cestujících v šalině. Zaujala i mladšího muže s batůžkem na zádech, který stál u dveří s plnou velkou pet lahví. V té chvíli ještě nikdo netušil, jak důležitou úlohu bude zmíněná láhev mít.

Dítě se na paní zkoumavě podívalo a nožka se opět vymrštila a zasáhla svůj cíl potřetí. Mladá maminka stále v klidu seděla, nezdálo se, že by chtěla jakkoli zareagovat.

Paní se k ní otočila: „Řekněte tomu dítěti, ať mě přestane kopat.“

V té chvíli matka zázračně ožila. Začala na překvapenou paní hulákat: „Proč bych mu měla něco říkat?! Máme přece demokracii! Pokud má potřebu si kopat, tak ať si kope! Co si to vůbec dovolujete! Dejte mi pokoj!“

Celá šalina nevěřícně ztuhla a ztichla. Paní se mlčky schoulila do sebe. Jenom mladý muž pomalu přešel vozem a zastavil se vedle sedící matky. Klidně odšrouboval víčko od lahve a celý její obsah ženě vylil na hlavu. Vytřepal poslední kapku a s úsměvem dodal: „ Nezlobte se, ale měl jsem opravdu velice silnou potřebu vám nalít tuhle vodu na hlavu. Doufám, že vám to nevadí. Máme přece demokracii.“

Lidé ve voze vydechli a začali spontánně tleskat, na nejbližší zastávce muž vystoupil, doprovázený potleskem a  obdivnými pohledy.

Potěší zjištění, že hrdinství nemusí být nutně vykoupeno krví a riskováním života, ale může mít i mile obyčejnou civilní podobu.

Smutnou pravdou zůstává, že nevychované děti jsou mnohdy pouhým zrcadlem svých nevychovaných dospělých.