Začíná se blýskat na lepší časy

Kolik vyděláváš?", ptali se jednoho čínského rybáře. "Denně tři chuany," odpověděl. "Z toho jeden půjčuji, jeden vracím a z jednoho žiji.“ "Jak tomu máme rozumět?“, ptali se dále. "To je jednoduché. Mám děti, ty děti živím. Jim jeden chuan půjčuji. Mám staré rodiče a ty také živím. Těm chuan vracím. Až děti dorostou a budou se samy živit, budou zase ony mně vracet ten chuan, který jim teď denně půjčuji...“

L.Č.

To, že rodiče živí svoje děti, je samozřejmé. Nebo mělo by to být samozřejmé. Ale že by děti živily svoje rodiče?

Možná že dřív tomu tak bylo. Byly vejminky, kde staří u mladých dožívali. Pokud si ale já pamatuji, tak většina rodičů se snažila pomáhat svým dospělým dětem. Pořídit bydlení, zařízení do něho, přidat na auto, na dovoené...

Většina rodičů proto, namísto zaslouženého odpočinku, pracovala dal. A když už potom pracovat pro stáří či nemoc nemohla, nastával problém. Důchod, který jim stát vyměřil, stačil stěží na nezbytné životní potřeby.

Takový člověk, pokud neměl něco našetřené, zbytek života doslova proživoříl. A z čeho by si asi tak našetřil, když celý život finančně pomáhal dětem?

Že by bylo tedy namístě, aby děti na oplátku vypomohly svým starým rodičům? Taky si to myslím. Většinou však od dětí slyší, že oni mají svých starostí dost. Pochopitelně jsou i vyjímky.

Jeden náš známý se spolu s manželkou a sedmi nedospělými dětmi stará o svou maminku, stiženou mrtvicí. Dojetí z křesťanského postoje celé rodiny však kazí fakt, že manželka, která opustila zaměstnání, aby se mohla o nemohoucí starat, dostávala donedávna od státu necelé čtyři tisíce korun, přičemž ústavní péče o jednoho člověka stojí měsíčně stát, tudíž nás, daňové poplatníky, trojnásobek. A tak stát ty hodné děti vědomě okrádal a všechny dohromady slabomyslně vychovával k tomu, aby mu svoje staré a nemocné rodiče nechávaly na krku...

Už se ale začíná blýskat na lepší časy. Stát pomalu začíná zvýhodňovat domácí péči před ústavní a dost možná se dočkáme i toho, že moudrost čínského rybáře časem bude příjata za vlastní. Obzvlášť když si uvědomíme, že jednou zestárneme všichni.