Vzpomínka na Mikuláše

„Vážení, vzhledem k neustálému nárůstu cen brambor a uhlí dávám letos místo uvedených komodit rovnou přes držku. Váš Mikuláš.”

Náš dobráček.archiv

Asi bych se tomu vzkazu od Mikuláše neměla smát, protože uhlí a brambory jsou vážně drahé. Jenže poručte si.

Navíc, když se vám při čtení vybaví nadílka z dětství a dobračka sestřička, která zachraňovala všechny nepříjemnosti.

Tehdy o Mikuláši jí byly asi tři roky. Ona, na rozdíl od nás, kdy naší jedinou starostí bylo jak nejrychleji s nadílkou zmizet čertům z očí, padla na kolena, sepnula ručičky a spustila:

„Prosím vás, páni čerti, neberte nám naši maminku. Ona je moc hodná, stará se o nás, pere nám, vaří nám, když tak si vemte rači mě, já zlobím...”

My sestry jsme škvírou v závěsu pozorovaly tu malou „troubu” a byly zvědavé, koho si tedy čert nakonec odnese.

Palce jsme pochopitelně držely maminkce. Kdo by se o nás taky staral. Ta po jejích slovech vzala tu malou prosebnici do náruče, políbila ji a k nadílce od čertů přidala ještě čokoládu, kterou jsme jí my ukrutně záviděly.

Ne ale dlouho. Ona se s námi, to dobrotisko, jako vždycky ihned rozdělila.

Tahle sestřička mi navždy zůstane tak trochu nadpozemská, jako kdysi existující pozemská bytost - svatý Mikuláš, který celý život rozdával svůj zděděný majetek.

Když jsme se se sestrou naposledy viděly a sdělovaly si různá přání do budoucna, jako třeba kde chceme být pochované, jakou rakev a hudbu si přejeme, poprosila mě o službu, kterou jsem jí, přes záchvat smíchu, nemohla odmítnout.

Kladla mi na srdce, abych jí, proboha, než ji šoupneme do rakve, nenechala z brady trčet „ani jeden chlup!”

Na oplátku mi ona musela slíbit, že kdybych ji v tom odchodu předběhla, musí mi učesat vlasy tak, aby nebyla vidět moje prosvítající pleška.

Tak vidíte. Ono někdy k pobavení i ke štěstí stačí tak málo...

„Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítra.” A opatrujte se. L. Č.

vyšlo na www.coffeebreaks.cz/