Tak to mi lžeš, a taky jak ten čas tak letí!

Jako mávnutím kouzelného proutku se přesunuji z poklidného odpočinku na chalupě, do přízemního městského bytu, odkud jsem z okna viděla na pískovistě, kde si hrály i moje děti. Culíkatou holčičku s velikými mašlemi, klučíka odhodlaného rozdat všechny svoje hračky "chudákům dětem" a poprat se za cikánečku Lidušku. Vše odvál čas, jen vzpomínky a příběhy v útlé knížečce zůstavají...

archiv

„Mami, mami, mami,“ autíčkem rozrazil dveře a písek se z něho sypal na všechny strany. „Jak se rodí děti?“

„No to je mi otázka.“

„Tak jak?“, dorážel.

„No jak,“ usilovně jsem začala drhnout sporák.

„Povídej! Povídej rychle!", netrpělivě nadskočil v židli.

„No, to když se maminka s tatínkem mají rádi, začne v mamince klíčit takové malé semínko a to roste a roste a najednou je tu děťátko...“

„Jen když se mají rádi?", přerušil mě rázně.

„Ano,“ trochu jsem zaváhala.

„Tak to mi lžeš!", vykřikl a postavil se bojovně proti mně. „Pan Macák paní Macákovou bije a sprostě jí nadává a přece mají tolikhle dětí.“ Malá pěstička se naplno roztáhla proti mně.

„Ale to třeba není pravda,“ řekla jsem, zahnaná do kouta.

„A je to pravda!“, bouchl do stolu. „Viděl jsem jak ji bil.“

Zrovna jsem proklínala svůj ničemný mozek, když se ozval znovu.

„Asi máš pravdu, maminko.“

Ulehčené jsem vydechla.

„Má ji rád. Určitě ji má rád. Ale někdo jiný a ne pan Macák,“ dodal a spokojen se svou odpovědí si klidně šel hrát. ukázka z knihy "Indiskrétnosti"