Psychologem od malička

"Je, to je krásný obrázek," zvolal malý, sotva odložil batoh. Čepice i bunda letěly stranou. "Ale to je přece sousedův statek! Zrovna z oken naší chalupy je takhle vidět, vid dědo?"

archiv

"Hm," utrousil manžel. Malý chvíli stál bez pohybu před obrazem a vzápětí se uvelebil dědovi na klíně. Zůstali jsme oba překvapení, protože jeho místo bylo vždy na mém klíně, odkud vedl svoje čtyřleté rozumování.

"Dědo, ten obrázek krocana, který mi visí nad postýlkou, to je taky Husákův krocan vid?"

"Hm," zmohl se manžel na další vyčerpávající odpověd.

"Ten se ti teda taky moc povedl," tvářičky mu zrůžověly. "Ten můj obrázek a tenhle tvůj, ty patří k sobě. I stejné rámy mají..."

Podívali jsme se s manželem na sebe a oba stěží potlačili smích. Bylo nám jasné, oč jde.
Když se malý nedočkal odpovědi, vzal manžela kolem krku.

"Ty ses, dědo, největší malíř ze všech co znám."

Pokud jsem věděla, znal dva. Jedním z nich byla jeho učitelka z mateřské školky.

"Takhle krásně malovat, to nikdo nedovede," vlepil manželovi pusu na tvář. Strnuli jsme obá, protože dostat od kluka pusu, to se rovnalo přímo vyznamenání Nobelovou cenou.

Malý přeskakoval očima z obrázku na manžela, ted už mu tváře přímo hořely. Bylo vidět, jak se v té malé hlavičce odehrává souboj myšlenek, z nichž musí zvítězit ta, která našeho hrdopýška neponíží. Konečně.

"Dědo, já mám nápad. Ten můj obrázek a tvůj obrázek by měly viset vedle sebe. Já ti ten svůj obrázek dám, aby chudáčci malí nemuseli být každý sám a ..."

To už jsem nevydržela. Rozesmála jsem se tak, až mi tekly slzy. Manžel se ke mně vzápětí přidal a malý, kterému bylo jasné, že jsme ho prokoukli, se chechtal nejvíc.

Ukázka z Indiskrétností

Vš nejlepší do do roku 2010 přeje svým čtenářům

Libuše Čiháková