Psycholog, deprese a byznys

Představte si, že v ruce držíte hrníček, cedník, čaj, voda se vaří, a vy nevíte co s tím - čaj si neuvaříte. Že posloucháte televizi a máte pocit, že vysílání je v cizí řeči, , kterou vy neznáte, protože slova nedávají smysl. Že každý drobný problém narůstá do obrovitých rozměrů, máte mučivé výčitky svědomí a pocity viny, protože nemůžete pracovat...“ (Pacientova definice deprese)

zdroj foto Moda.cz

Nějak začínám být poslední dobou vším znechucena. Politickou situací, vývojem ve společnosti, vztahy mezi lidmi, mezi nejbližšími.

Vím, že tato situace trvá už dlouho, ale jde o tu poslední kapičku, kterou sklenička přeteče. Tou u mě byl rozhovor s jedním z mých vnuků.

Vystudoval, spolu se svou přítelkyní, pedagogický institut. Ona, přestože má školu kde by mohla začít učit naproti domu, kde bydlí, přijala místo v bance ve městě. No budiž. Její život, její vůle.

Ale když jsem se zeptala vnuka, co on bude po škole dělat, dozvěděla jsem se, že učit dnes jde jen sebevrah. „Víš kolik hodin musí učitel věnovat přípravě než může předstoupit před žáky? A za ty prachy si navíc nechat od kdejakého spratka nadávat nebo namlátit?“

„Tak proč jsi tu školu vlastně studoval?“

„ Abych se dostal dál, na psychologii.“

„Aha,“ řekla jsem nepřesvědčivě. „No, copak,“ dodala jsem po chvíli „dobrých psychologů není nikdy dost. Depresí je čím dál víc...“

V tu chvíli řekl něco, že jsem nevěřila svým uším. „Deprese není nemoc, té podléhají jen slaboši, s takovými je třeba zatočit. A pokud se chtějí takoví hrdinové zabít, tak ať to klidně udělají...“

Telefon naštěstí přerušil naši debatu. Jinak bych mu musela říci, aby se opravdu raději věnoval byznysu. Protože člověk, který má pracovat s lidmi, v sobě musí mít přirozenou lidskost.

A nad tím, kam se z toho mého kluka milovaného vytratila, jsem si marně lámala hlavu celou bezesnou noc.

Ale i takový je život, přátelé. Opatrujte se. L. Č.

napsáno pro //www.moda.cz/Kategorie/Ranni_kava/

http://www.publikujte.cz/E-Knihy/Pacham-dobro-ID26