Prolhaná dovolená

Nenávidím přípravy na dovolenou. Balení, zabezpečování domu, kytek, bazénu, koček...Dost!, zařekla jsem se, když jsem před poslední dovolenou málem zkolabovala. „Ta dovolená mi za to nestojí!“

soukromý archiv

„Ty s tím vždycky naděláš,“ zvedl muž oči od televize. „Pomůžu ti.“ Zpozorněla jsem. To tu ještě nebylo. Když ale vypakoval ze skříně rybářský prut, olůvka, třpytky, knížku a zavřel to do svého kufru, byla jsem doma.

A tak jsem opět tahala do pergoly kytky, kočkám zásoby žrádla, litry vody sousedce na zalévání kytek, čistila bazén, programovala chemii, nastavovala a kontrolovala automatickou filtraci, muž si mezitím odskakoval na kapry, sledoval v televizi důležitý fotbal, hokej, tenis, pak nemohl chybět u řeky když tam vysazovali pstruhy, nakonec byl čas jít na štiky …

Po skončení příprav a zabalení „zbytečností“ jako jsou trička, plavky a šortky, dovolila jsem si mužovi připomenout, aby nezapomněl na svoje léky, holení a pantofle. Zdrtil mne ublíženým pohledem.

V den odjezdu vydupávali svorně se psem u auta důlek a netrpělivě čekali na můj příchod, zatímco já jsem chytala a vynášela do zahrady nasupené kočky, vypínala vodu, plyn, elektřinu, programovala noční svícení. Když jsem přepočítala zavazadla, včetně muže a psa, mohli jsme vyjet. Byla jsem přesvědčená, že jsem nezapomněla na nic a že s sebou máme vše potřebné. Jak se později ukázalo, mýlila jsem se. Mužovi chybělo holení, pantofle a osobní léky... Naštěstí se většina postrádaného dala na letišti sehnat.

„Zvíře vážící přes dvě kila na palubu letadla nesmí,“ oznámila mi pokladní, když jsem se s kufrem, batohem a psem v přepravce zhroutila k jejímu pultu. „Cože?“, hlas se mi v zachvěl. „Jen do zavazadlového prostoru, paní,“ upřesnila, když viděla, že evidentně nechápu. „To nejde!“, nezadržela jsem slzy. „Pes by tam zcvoknul!“

„A panička s ním,“ nechal se slyšet můj muž.

„Spojím vás s pilotem a domluvte se,“ slitovala se nade mnou pokladní. Když se mne pak pilot zeptal: „Kolik ten váš maltézáček doopravdy, ale doopravdy váží,“ vylítlo ze mě mne: „Kilo devadesát.“ Proč jsem uvedla váhu své nedonošené sestry dodnes nechápu. Zato pilot zcela evidentně chápal, že mu lžu. Přesto ten dobrák řekl: „OK“.

A tak jsme letěli. Letušky sice nařídily, že pes musí zůstat během celého letu v přepravce připoutaný na zvláštním sedadle, jenže ten chudák tam byl na umření. A tak jsem ho ihned po startu propašovala k sobě a ukryla pod svetrem v náruči. V tu ránu jsme oba usnuli jako zabití. Vzbudilo nás cvakání fotoaparátů nad našimi hlavami. Letušky, rozněžněné bílým chlupatým klubíčkem, vystrkujícím čumáček z mého záňadří, se náramně bavily.

Kdo byl na Kanárských ostrovech ví, že pro psy tam platí zákaz vstupu do obchodů, koupališť, restaurací, úředních míst - prostě všude. Ovšem na ulicích je jich jako máku. A tam se náš pejsek mezi s nimi vyřádil dosytosti.

Když se nás při zpáteční cestě letištní kontrola zeptala, jestli někde nepřišel do styku s jinými psy, pohotově jsem odpověděla: „S žádným!“ Naštěstí celníci neslyšeli mužovu připomínku za mými zády: „Se všemi.“

Byla to jedna z našich nejhezčích společných dovolených. Škoda, že byla provázena takovou spoustou lží...

Vyšlo v tištěné podobě na iDNES