Poturčenec horší Turka

Když se před léty vrátila moje sestra z Ameriky, vyprávěla nám, že ve společnosti, kam byla pozvána, marně hledala popelník. Hostitelka, kterou o něj požádala, ji v rozpacích zavedla do sklepa, a cestou jí sdělila, že u nich se veřejně nekouří. Kuřáctví je prý v americké společnosti považováno za hendikep.

L.Č.

„Tak buď nám o Americe, plné drog, lžou," řekla jsem tehdy, „nebo to, co nám tu vyprávíš, se ti snad jen zdálo. Copak kouření je takový zločin?"

„U nich ano. Tam má kuřák problémy všude. Například při hledání zaměstnání nemá oproti nekuřákovi šanci."

Dnes se v telefonu po dlouhé době zase ozval její hlas: „Právě jsem dorazila ze školního srazu a jsem v šoku. Představ si, že kromě notorika Macáka jsem byla mezi spolužáky jediná kuřačka! Připadala jsem si tam jako..."

„...debil," dodala jsem za ni.
„Jo!", řekla. „Ty víš o čem mluvím, viď. Ještě jsi nezapomněla, jak jsi se s nekouřením tenkrát taky rvala!"

„Nebylo to tak zlé," řekla jsem povýšena nad kuřáky. „Prostě jsem si poručila a bylo."

„Ale nebylo! Dobře si pamatuji, jak jsi se u poslední krabičky hystericky utápěla v slzách a při poslední cigaretě vyváděla víc jak tchyni na pohřbu..."

Cvak. Spojení vypadlo. Taky dobře . Nemusela jsem alespoň přiznat, že těch pokusů o nekouření, kdy jsem v noci vyhazovala cigarety z okna a ráno je jako norník vyhrabávala ze sněhu, bylo nepočítaně.

Hlavní však je, že už víc jak pětadvacet let nekouřím a věřím, že už nebudu. Definitivně se však za to zaručit nemohu.

Vím, že každý kuřák zůstává provždy jen nekouřícím kuřákem, pod nímž tiká načasovaná nikotinová bomba, čekající na jeho selhání...         Moda.cz                    více na www.3lipy.wz.cz