Osvěta, osvěta, osvěta!

Mezi lidmi převládá názor, že kdo navštíví psychiatra či psychologa je blázen, slaboch a měl by se za svoje stavy stydět. A tak se například depresí postižený člověk straní lidí, stahuje se do sebe, svou bolest prožívá sám. Svět mu nerozumí, rodina nechce o „nemoci“ slyšet.

Libuše Čiháková

Podle nich si svoje stavy navozuje sám svým negativním myšlením. Soucit si nezaslouží. Teprve když nemocný zkolabuje, okolí zpozorní a je ochotno připustit, že pomoc potřebuje. Proto se člověk s depresí často utíká do fyzické nemoci.

Co je to ale za „nemocného“ který je zlý a agresivní? A přitom právě agrese, tak jako propady do hluboké letargie, jsou neodmyslitelnou součástí deprese.

Sebevýčitky doprovází opovržení okolí, nemocného opouští partner, děti, zůstává sám se stravující nemocí. Nepochopený, opuštěný, neschopný jakékoliv práce, s pocitem, že je jen překážkou na cestě svým nejdražším.

Mnohdy neschopnost pracovat dohání nemocného k alkoholu, od něhož je k sebevraždě už jen krůček. Vzpomeňme na Ernsta Hemingwaye. Statečnému lovci s trofejemi lvů a tygrů se stala největším nebezpečím neschopnost pracovat, nepochopení, bezmocnost. Život končí v duševních mukách, nesrovnatelně větších než jakákoliv bolest fyzická.

Proto pokud v tomto směru nenastane osvěta, budou nám dál odcházet ze života lidé, kterým by odborná pomoc a podaná ruka nejbližších mohla zachránit život. Jinak může nastat situace, kdy mučivé výčitky nad hrobem svého nejbližšího se stanou spouštěcím motorem psychycké nemoci i u nich . Nikdo z nás totiž neví, jaké geny v sobě nosí a co se v nich ukrývá.

Více na www.3lipy.wz.cz