Nejen o kloboucích. Taky o čertech.

Když jsem si dnes před odchodem z domova brala před zrcadlem klobouk ozdobený černobílým šátečkem, zpozorněla jsem. Zase to bylo tady!

zdroj foto Moda.cz

Jako malá jsem s oblibou otvírala krabice se starými klobouky a v maminčiných šatech i botách si před zrcadlem hrála na dámu.

Celé hodiny jsem se vydržela nakrucovat před zrcadlem, střídala parády na kloboucích, připínala si na šaty umělé kytky a různé ozdoby, až jednou maminku řekla:

„Jestli se nepřestaneš pořád točit před tím zrcadlem, tak se ti v něm jednou zjeví čert.“

Jistě si maminka v tu chvíli neuvědomila, co svými slovy, která se mi zaryla do podvědomí, způsobí.

Nejen že skončila doba nevinných hrátek s představou, jaké to musely být přenádherné časy, když žena mohla nosit tak krásná oblečení, ale také proto, že od té doby jsem dlouho chodila okolo zrcadla s hlavou otočenou na druhou stranu.

Jedna z psychologických metod, říká se jí, myslím, Ledová královna, nebo tak nějak, je založena na dívání se sobě do očí v zrcadle tak dlouho, dokud se nám někdo (něco) nezjeví.

Následně se „zjevení“ s terapeutem detailně rozebírá a tak se přichází na kloub zakukleným psychickým problémům.

I kdyby tato metoda byla sebevíc účinná, já bych ji nepodstoupila. Maminka s tím čertem v zrcadle se totiž postarala o to, abych už předem věděla, koho bych tam uviděla. A rozebírat čerta? Ne, ne, nemám zájem.

A taky, co kdybych se v tom satanáši třeba poznala? To přece nemusí nikdo vědět! Ono stačí, že ho někteří ve mně tuší...