Něco je velmi, velmi špatně... Kde se stala chyba?

Podmínky v domovech důchodců jsou nastavené tak, že umožňují lidem odkládat tam své předky dřív, než je to opravdu nutné. Polovina z klientů těchto ústavů nepotřebuje každodenní péči. V průzkumu se senioři nechali slyšet, že jenom dětem uvolnili místo v bytech, nechtěli být na obtíž..."Respekt.cz

zdroj fotografie Respekt.cz

Nejsem z těch, kteří vehementně prosazují společné bydlení dospělých dětí se starými rodiči. Dokonce se mi při té představě ježí vlasy na hlavě, přestože znám případy, kde soužití funguje ku prospěchu obou stran.

Zrovna tak ale nejsem ochotna zavírat oči nad netečností potomků vůči svým rodičům. Výmluvy, že nemají čas nebo finance nejsou akceptovatelné. Tady je řešení:

Pokud se děti nemohou o rodiče starat, nebo nebydlí ve stejném místě jako rodiče, mohou jim zajistit péči prostřednictvím sousedky či pečovatelské agentury. Její zaměstnanci dokonce, podle nového zákona, zajistí dovoz obědů, uklidí v bytě, popřípadě člověka umyjí, zdravotní sestřičky obstarají léky, aplikaci injekcí či rehabilitační cvičení.Podle odborníků je nejvhodnější ponechat seniora ve známém prostředí.

V případě, že by se mu něco stalo když je sám doma, použije přístroj, který nosí zavěšený na krku. Stačí stisknout tlačítko a signál upozorní dispečink, ten zase podá zprávu příbuzným, či sousedům.

Jistěže se, i přes toto opatření, může seniorovi něco stát, ale k tomu může dojít zrovna tak v nemocnici, jako při bydlení s mladými pod jednou střechou.

Pokud by důchod rodičů na tyto služby nestačil, bylo by na místě, aby nějakou korunou přispěly děti. Škoda jen, že se potomci většinou nedokáží na této pomoci dohodnout a jakoukoli tíži nese na svých bedrech ten nejslušnější z nich. Ze zkušenosti vím, že odmítl pomoci potomek, který utrácel hodně peněz za cigarety a luxusní dovolené.

V dřívějších dobách by lidé takového synáčka či dcerušku, pokud by rodiče odložili do ústavu (říkalo se jim chudobince), ukamenovali, nebo by se museli před lidmi hanbou propadnout.

Možná by i dnes pomohlo, kdyby byla jména dětí, které se zbavily rodičů tím, že je umístily do ústavu, kde jsou nešťastni, zveřejněna

Možná bychom se divili, kolik tak zvaných „křesťanů“, kteří se týden co týden modlí po kostelích nebo zastávají vysoké posty, by se na seznamu objevilo.

Podle posledního průzkumu, který zorganizovala ministryně pro lidská práva Džamila Stehlíková, se senioři ve společných domovech (ústavech) necítí šťastní. Připadají si tam prý jak na vojně. Brzy ráno budíček, špatné jídlo, nedostatek soukromí, večerka na povel.

Prostě doma je doma. Každý člověk má právo svůj život dožít spokojeně a v důstojných podmínkách.