Když se čas zastaví a přestane mít význam

Každý, kdo má sourozence, to jistě pamatuje z domova. Hádky, nelítostné dětské bitvy, nepřátelství na život a na smrt - kvůli roztrženým vypůjčeným džínám, za potají snědené sladkosti druhému, za mámě vyžalované dostaveníčko...

Sourozenci koeieídom. archiv

Záplatované dětství, s věčně odřenými koleny a ustaranou mámou, jako kvočnou okolo kuřat. Kouřící mísa uprostřed stolu a večer velká postel a my všichni v ní, s rukama vzájemně propletenýma.

Potom nás osud rozhodil jako kamínky v širém moři, každého  jinam a samotného. Nelítostný oceán osudů nás smýká sem a tam, odírá, tluče, někdy hrozí rozdrcením.

To víš sestřičko, že se brzy přijedeme podívat. A že jsem druhé sestře ani nenapsala? Ale napsala! Jenže dopis zůstal v tašce. A že jsem zapomněla na výročí maminčina úmrtí a ani nebyla na jejím hrobě? Ale nezapomněla. Pro všechny dušičky mám u chalupy pod stromem mohylku a tak jsem s nimi denně.

Najednou se čas zastaví. Radárky z dětství hlásí SOS! Ta tam je zlost na tebe, sestřičko, že jsi svým dětem vzala tátu.

Že jsi pozdě přišla na to, že štěstí postavené na neštěstí druhého nemůže být štěstí. Teď je hlavní, že nás potřebuješ.

Stojíme tu zase všichni v jednom šiku, připraveni ti pomoci. Nastavujeme noci, ve dne při práci usínáme, peníze v tu chvíli nehrají roli. Hlavně se uzdrav a nedělej si starosti.

Když začneš zase spát a jíst, samým rozrušením nespíme, a nejíme my.

Díky Bohu, že jsi zase zdravá a my si tak mohli ověřit, že i když už dávno nejsme malí, pořád máme srdce plná lásky a že se, hrom do toho, nikdy nikomu a ničemu nedáme!

Více na www.3lipy.wz.cz