Když mozek říká stop, aneb není nad rodinnou pohodu

"Když se pustíme do jídla, jak poznáme, že jsme sytí? V našem těle funguje mechanismus, o kterém jste již určitě četli nebo slyšeli: Žaludek do mozku vysílá signály, že mu právě přichází potrava a po 15-20 minutách konečný signál, že je přiměřeně naplněn. Základním pravidlem jak se nepřejídat tedy je: jíst pomalu... Podaří se vám tím kontrolovat a v případě potřeby (když hubnete) i snížit spotřebu jídla..." Zdraví.cz

archiv

Tak k tomuhle já nenechám dojít. Nikdy. Jím tak rychle, aby žaludek nestačil mozku signál vyslat. Dovedete si představit, že ve chvíli, kdy v ruce držíte husí stehno, vám mozek dá povel – stop!? Hrůza!

Hltám, přestože vím, že se má jíst pomalu i proto, aby se sousta stačila prolnout se slinami a žaludek mohl potravu dobře zpracovat.

Ovšem hotový šnek jsem proti mému příbuznému, který v době, kdy my začínáme jíst, už odkládá příbor. Ale nevídaným šnekem v jídle je můj synovec. Kolikrát ho jen sestra chtěla vyhodit od stolu, jak se v jídle nimral. Jenže on ji vždy dorazil tím, že poprosil o nášup.

Vzorem v jídle byl bezesporu náš tatínek.

„Každé sousto se musí, děti, mnohokrát rozkousat,“ připomínal před jídlem i během jídla. Ale to už jsem vylizovala talíř, za což mě maminka vždycky vlepila pohlavek a sestře taky, té pro změnu za nedojezené jídlo.

Tatínek jen podotkl, že „přes moc se jíst nemá“, zatímco maminka zavelela „ dojíst!“.

No a pokud přece jen na talíři něco zbylo, maminka ho vzala, sedla si s ním ke kamnům a s pohledem upřeným do dálky zbytky dojedla.

Nic bych za to nedala, že v myšlenkách byla s románovými hrdiny své oblíbené spisovatelky Daphne du Maurier v honosném sídle na pobřeží moře, které omývalo i její vzdálenou domovinu.

Mezitím tatínek omýval nádobí v otlučeném dřezu a my děti se tloukly polštáři...

více na www.3lipy.wz.cz

napsáno pro www.coffeebreaks.cz www.coffeebreaks.sk