K ranní kávě: Všechny je mám na krku...

Jsou chvíle, kdy se člověku neuvěřitelně stýská. Vzpomíná s láskou na rodiče, prarodiče, sourozence a nepomůže ani návštěva hřbitova, ani prohlížení fotek. Bytostně cítí tu díru, která po zemřelých zůstala i prázdná místa po sourozencích ve světě. V takových chvílich otvírám šperkovnici...

zdoj foto Moda.cz

Prstýnek od maminky si navlékám na jednu ruku, snubní prsten po tátovi na druhou. Spojím ruce a mám pocit, že jsme zase spolu.

Oči mi přitom zavadí o zlaté srdíčko od nejstarší sestry, o náušnice s perličkama od druhé sestry, přívěsky na krk od dalších sestřiček.

Navlékám všechny šperky na řetízek a zavěšuji si je na krk. Přes řetízek navléknu ještě tepaný náhrdelník od dcery, ale marně hledám něco od syna.

Kromě porcelánového slůněte, které mi koupil v sedmi letech, nic nenacházím. Nevadí. Sám má zlaté srdce.

"Co že ses tak vyšperkovala," zeptá se muž ve dveřích. „Vypadaš jak vánoční stromeček.”

Konečně! Svíravý pocit na prsou povoluje a já se rozbrečím na celé kolo.

„Stalo se něco?”, pátrá mi muž ve tváři. Jen zakroutím hlavou a zapaluji svíčku. Slzy odnášejí smutek a mně je najednou moc hezky.

Kočky se shlukly s předením kolem mně, pes se mi dobývá na klín. Muž zapaluje v krbu oheň. Oči se mi klíží. Usínám, oklopena všemi svými drahými.

Jen porcelánový slon jakoby žaloval... více na www.3lipy.wz.cz

napsáno pro

http://www.moda.cz/ http://www.moda.sk/