K ranní kávě: Nádhera v kosmu

„Šok zažili lékaři při pitvě mrtvého na klinice při univerzitě v Paříži. Pětačtyřicetiletý muž se jim totiž probudil ve chvíli, kdy mu z těla chtěli vyjmout orgány určené k transplantaci... iDNES

zdroj foto Moda.cz

Kdybych nad sebou uviděla patologa s kudlou, měla bych to spočítané. Vždyť stačilo pár sekund a dotyčný by byl v bolestech poslán na pravdu boží.

Pocit strachu jsem měla vždy, když mi anesteziolog dával narkózu. Slyšet cinkaní nástrojů a výroky lékařů ve smyslu „lopaty, krumpáče, jdeme na to!“, a nebýt schopna  ani mrknutím oka dát najevo, že nespím, ať ještě proboha neřezají, mě děsí i ve snu. Naštěstí jsem za vteřinku vždy usnula a probralo mne až plácání po tváři.  A to mne pokaždé  rozzlobilo.

Ve změněném stavu vědomí jsem totiž zažívala nepopsatelně příjemné pocity. Naposledy jsem létala, za andělského chorálu, raketovou rychlostí v měkkých barvách kosmu, kde ke mně hovořil přelaskavý hlas, kterému jsem sice nerozuměla, ale který krásně hladil  duši... A najednou plác, plác a vzbuďte se!

Tohle se smíchem vyprávím svému vnoučkovi, který se narkózy taky bál. Když se vrátil domů řekl mi: „Houby andělé, houby nádhera! Tisíce červů lezly po mně i okolo mě! Prostě hnus fialový!“

„Tak to jsi byl nejspíš na návštěvě v pekle, protože zlobíš,“ zasmála jsem se.

„A ty zase asi v ráji. Protože ty, babičko, níííkdy nezlobíš!“ 

Nechtějte vidět, jakým pohledem mě přitom obdařil. On by si měl člověk vážně dávat pozor na pusu. Obzvlášť, když děti mají uši všude a vidí až za roh.

Napsáno pro   www.moda.cz/Kategorie/Ranni_kava/

více na www.3lipy.wz.cz